Ze všech předsevzetí a postojů, kterých se snažím postupem času dosáhnout, mi aktuálně přijde nejzajímavější výzva: NEBUĎ LÍNÁ! Zdánlivě banální vzpomínka na dětství, kdy vás někdo neustále posílá něco dělat (běž se učit) nebo nedělat (běž spát) se totiž postupem času přetavila na úroveň filozofickou, ne nepodobnou hamletovskému BÝT, NEBO NEBÝT? Vždycky máte na výběr.
Bylo, nebylo. V dobách před Googlem si, milé děti, lidé psali dopisy. Pěkně ručně, vůbec ne stručně, na dopisní či jiný papír. Vkládali psaní do obálek a házeli do schránek na rohu ulice.
Máloco má na člověka takový vliv jako prostředí, v němž vyrůstal. Zvyky, otevřenost a atmosféra v rodině člověka ovlivní na celý život, ať už si to uvědomujeme či nikoliv.
Dnes je Mezinárodní den úsměvu. Člověk by se skoro zasmál, jaká výročí jsou lidé schopni vymyslet.
Přestala jsem psát.
Tvůrčí krize přišla v nejnevhodnější okamžik. Vymyslela jsem si svůj web. Zmermomocnila webmastera, aby na něm dělal v exponovaném čase před svou maturitou. Naučila jsem se ovládat další redakční systém. Měla jsem plán a nadšení. A po několika nadějných počátečních pokusech jsem prostě přestala psát. Zničehonic. Jakmile byly podmínky ke psaní kolem mne téměř ideální, něco ve mně se zaseklo. Seděla jsem před bílou stránkou v počítači a slova zůstávala uvnitř vřavy v mé hlavě. Ochromila mě největší tvůrčí krize, jakou jsem kdy zažila. A to já píšu stejně přirozeně jako dýchám. Tedy, psala jsem.
