Zpátky ve Státech. Odlétáme z Toronta nejmenším tryskovým letadlem společnosti Air Canada, pojme jen 74 cestujících. Letí nás tak dvacet. Imigrační úředník USA při pohovoru na letišti v Torontu zvedne obočí a ptá se mě: Vy letíte do Minneapolis? Proč? Trochu mě to znejistí.

Letadélko Kanádě je ještě menší než to, kterým jsme do Toronta přiletěli. Většina lidí má příruční kufry, které jim při vstupu na palubu odeberou. I ten Megís. Díky jeho jasně růžové barvě ho můžeme sledovat, jak ho spolu s dalšími příručními zavazadly nakládají z neznámých důvodů do podpalubí. A o pár minut později z ještě neznámějších důvodů zase vytahují a převážejí zpět na palubu. Letušky tahají kufry jeden po druhém a snaží se najít jejich majitele. Nešťastníci, co při čekání na odložený odlet usnuli, nemají tušení, co se s jejich věcmi děje, takže pár kufrů nemá majitele a situace se komplikuje. Letuška zvedá postupně všechny kufry nad naše hlavy, protože my jsme dle signalizace připoutaní, a končí patrně s břišní kýlou. Každopádně už ji do konce letu nevidíme.

Znovu přetáčím své hodinky, tentokrát o hodinu zpět. Letíme na západ a na sever. V Minneapolis už je podzim a nám je zima. Hlavně nachlazené Megís. Na letišti nás čeká vyfešákovaný Tom s ovocným balíčkem první pomoci, což je od něho moc hezké. Doveze nás k našemu airbnb ubytování v parku Minnehaha, ale ubytovat se s námi nejde, přestože rezervovanému domku říkáme Chaloupka strýčka Toma. Přijde tak o vtipné setkání s domácím Jeanem, ze kterého se vyklube domácí Jeana. Typická Američanka s pronikavým hlasem, kterou naštěstí zabaví svou konverzací Aleš. Útulný domek na předměstí připomíná loveckou chatu. Všechna okna jsou dokořán, ledový vítr odnáší poslední zbytky tepla a Jean v zimní flísové mikině běhá po domě a volá Oh, my goodness!, když si chceme přitopit.

Podle ní je dostačující, když zavřeme okna. Dveře zavřít nejdou a škvírami všude protahuje. Místo teplé peřiny máme ten nesmyslný systém čtyř tenkých přehozů na sobě, které nezahřejí, ani kdyby jich bylo dvakrát tolik. Aleš si libuje, že je tu příjemně, ale všichni ostatní pobyt v kryokomoře vítají s mnohem menším nadšením. Je tu ticho, kolem samá zeleň, celkem čisto. A zima, zimečka. Jedeme do downtownu koupit Megís teplou a dlouhou mikinu, aby to tady přežila. V obchodě Univerzity Minnesota mají tu pravou, podle Toma v barvě burgundy. To je bordó, česky vínová. A tričko se zdejším maskotem, což je pytlonoš. Pokud nevíte, co je to za zvíře, tak si to vygooglete. My jsme jednoho pytlonoše viděli i na kole, jak projíždí městem a fotí se se studenty.

Večeřeli jsme v menze jiné univerzity, Macalister, kde studují asi dva tisíce studentů, hlavně z Číny. Díky Tomovým voucherům a systému All you can eat můžeme vyzkoušet různé saláty, jídla, dezerty i zmrzlinu. Je to senzační. Představuji si, jak dlouho by menza s tímto systémem přežila hladové studenty u nás, než by se změnila na U snědeného krámu. Univerzitní areál je kousek od parku Minnehaha a do downtownu se musíme přesunout veřejnou dopravou. Tom se za nás dost stydí, a dokonce nás napomíná, abychom se nechovali jako Češi. Nevím přesně, co to znamená. My jsme Češi. Prostě se smějeme.

Tom nás vede na své oblíbené místo v downtownu. Je později, než předpokládal, protože my jsme neukázněná skupina, a naše schopnost pohybovat se stejnou rychlostí jako on se ukáže jako omezená. Po deseti minutách stíhacího závodu ve stylu Chyť mě, když to dokážeš, Aleš prohlásí: Píchá mě v boku! To mě tak rozesměje, že tím tuplem nemůžu běžet liduprázdnými hotelovými a kongresovými halami a prosklenými chodbami nad zemí – skywalk – které je spojují. Díky tomuto systému můžete projít všemi hlavními budovami, aniž byste museli vyjít ven na ulici, kde je prý v zimě zima. Nám je tu zima i v létě. A na ulici nás vyžene ostraha. Je pátek večer a všechno zavírají.

Běžíme za Tomem jak vlající ocásky ještě dalších pár bloků ulicemi, a nakonec vyčerpaní usedáme do britského pubu k pivu. Každopádně jsme se trochu zahřáli a tuplák točeného přijde vhod.  Minneapolis má trochu smůlu, že přijíždíme z jiných měst plných mrakodrapů a turistických atrakcí. Těšíme se spíše na ten venkovský ráz a plno zeleně všude kolem. A na řeku Mississippi, která nám teče kousek od domu. A taky na Mall of America, promiň, Tome. Vidět obchodňák, kde je 555 obchodů vedle sebe, to se hned tak nepoštěstí.

Cestu zpátky najdeme i sami, v tramvaji se naposledy ohřejeme a zasmějeme všem podivínům, kteří jedou s námi. A že jich tu je! Vracíme se do našeho ledového království, Jean naštěstí už spí. Poté, co vypnula všechno topení, je tu klid a mráz. Zahříváme se s Megís navzájem a snažíme se usnout se šálami omotanými kolem hlavy.