Je neděle, sedm hodin ráno. Už čtvrtou hodinu nespím, protože v baru v sousedním domě řve hudba tak, že třese stěnami našeho domu i pelestí postele. Pod okny se shlukuje podnapilá mládež ke společnému kouření a vypouštění nadávek. Píchá mě u srdce a třesou se mi ruce. Pouštím si americké koledy a v kuchyni peču vánoční cukroví. Abych přehlušila sprostoty z venku. Abych začala třetí adventní neděli aspoň trochu vánočně, opilcům a neznabohům navzdory.

Když dozpívám poslední gospel a vytáhnu plech s vanilkovými rohlíčky, podívám se z okna. Vidím vedoucí prodejny pečiva v našem domě, jak ukazuje směrem k výlohám. Je mi to naprosto jasné. Jeden z opilců opět proletěl skleněnou výlohou. Natahuju si tepláky a na pokraji nervového zhroucení si jdu dolů prohlédnou škody a poslechnout si, co se stalo. Naprostá bezmoc, to je to nejhorší, co může člověk zažít v neděli v pět ráno, týden před Vánocemi. Zatímco my zametáme střepy a snažíme se ochránit opilce před dalším úrazem, v baru se vesele pije dál. Proč ne? A proč ano

Na pitomé dotazy opilců, co se stalo, nemám náladu.

Už řadu let si přeji pod stromeček plamenomet. Já, člověk mírumilovný, odsuzující všechno násilí, toužím nad ránem sežehnout na popel každého, kdo mě nenechá vyspat.

Kdo ničí můj majetek. Kdo mě omezuje na mých právech. Jsem tak strašně naštvaná, ale vůbec mi to nepomáhá. Svět se točí dál. Z cizího krev neteče. Proč by se měl někdo starat o to, co se děje v sousedově domě?

Naštěstí se v odklízecí partě sešli skvělí lidé, kteří ochutnali mé vanilkové rohlíčky – a že se mi letos mimořádně povedly! – a kteří mě pomohli překonat největší nával zlosti. Protože nechci být jako ti opilci nebo ti, kteří profitují z prodeje alkoholu motajícím se zoufalcům, nechci klesnout na jejich úroveň. Násilí plodí násilí, ale je třeba ten kruh přerušit. Vydýchat to. Nechat to plavat. Protože jinak se jim podaří vstoupit do mého života, ovlivňovat mou náladu a ničit mé zdraví. Neznamená to, že jsem rezignovala. Jen připravím odvetu, která bude sofistikovaná a kultivovaná. A hned tak se nevzdám, i kdyby úřady dělaly, že se jich to netýká.

Nikdy se nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě. Jestli nemáte kolem domu hektary vlastního pozemku, může se lehce stát, že další nonstop bar otevřou v sousedním domě. Na karmu já věřím. A na cukry. Jdu začít den znovu a lépe s kávou a vanilkovými rohlíčky. A Ježíšku, ten plamenomet stále platí!