Když byla naše dcera malá, vyprávěl jí můj muž před spaním pohádku o zvířátkách. Jak utekla od špatného hospodáře a přemohla loupežníky. Výčet všech zvířátek uspává posluchače i vypravěče a dobro zvítězí nad zlem. Mám tu pohádku spojenou s pocitem bezpečí, klidu, lásky a rodinné náruče. Občas přijde chvíle, kdy ji potřebuji slyšet znovu.

Tak jsem si včera večer zalezla pod peřinu, s bolístkou a skřípnutou dušičkou. Ta malá holka ve mně přesvědčila mého muže, aby si lehl vedle mě, držel mě za ruku a vyprávěl mi pohádku o zvířátkách. Zní to asi dost praštěně, ale mně to opravdu pomohlo. Bez prášku na bolest či uklidnění jsem usnula, ještě než se pohádkový kozel začal procházet za okny a předstírat, že je čert. A ráno mi bylo mnohem lépe. Dobro sice zatím nezvítězilo nad zlem, ale pracuju na tom.

V každém z nás je kousek dítěte, které potřebuje lásku a bezpečný kout. Jen na to občas zapomínáme. Ego nás žene k výkonům a rozhodnosti a odvaze bojovat každý den s ostatními dospělými, kteří nám vstoupí do cesty. Být zranitelný rovná se být slaboch. Ale každému je někdy do pláče, každý potřebuje lásku dávat i dostávat. Ať si to přizná nebo ne. Na tom nezáleží.

Svět o tom vědět nemusí, ale mít člověka, před kterým můžete být sami sebou, v časech úspěchů i dobách temna, je nejvíc.

Já třeba často volám své mamince, a nestydím se za to. Mně zase často volá moje dcera. Volá i babičce. Potřebujeme se slyšet, vést vílí řeči a utěšovat se navzájem. Pak má člověk záchrannou síť přátel, kamarádů, spřízněných duší. No a když je nejhůř, tak je skvělé mít někoho nejen virtuálně, ale přímo fyzicky u sebe. Někoho, kdo vás obejme a řekne: To bude dobrý. A bude vás držet tak dlouho, dokud tomu neuvěříte. Dokud si poslední zvířátko nenajde svůj nový domov v domku po loupežnících, kde bude žít šťastně až do smrti.

Za ilustrační obrázek děkuji Divadlu Kubko.