Už deset měsíců se chystám na Zrození Úžasné Báry. Pompézní přerod hlavní hrdinky z Popelky v Carevnu. Ale zatím to vypadá, že místo velkého tyjátru budu hrát bytové divadlo, a navíc zřejmě v ilegalitě. Je načase si obléct tričko Konce prokrastice s nápisem: POKORU, KURVA!

Bůh se směje našim plánům, tak to prostě je. Až přijdeme o vše zbytné, poznáme, co je nezbytné. Pro mě je to hned po zdraví a rodině svoboda. Svoboda pohybu. Svoboda shromažďování. Svoboda cestování. Svoboda vyjadřování. Zavřete mě do klece a zahynu. Nechte mi dvířka klece otevřené a já se budu vracet pokaždé, až si vyvětrám křídla. Dobrovolně. Ale chci mít na vybranou. Už jsem žila za železnou oponou a rozhodně to nechci znovu zažít.

Jenže některé věci změnit nemůžeme, a navíc jde o opatření dočasná. To slovo dočasná, ten bod na horizontu, kdy by se věci mohly vrátit do starých kolejí, musíme držet v hlavě. Dokud neleží na plicním ventilátoru někdo z našich milovaných nebo my sami, máme se skvěle! Prosím, nenadávejme. Přizpůsobme se situaci. Video, jak Italové zpívají společně na balkonech paneláků, je fakt povzbuzující. Stejně jako zpráva o tom, že zlínské divadlo bude šít roušky a berlínská filharmonie zpřístupnila mnoho koncertů online a zdarma.

Já jsem díky klidu a času objevila, kým chci být, až zestárnu. Možná, kým chci být už teď.

Netflixovský seriál Grace a Frankie mi nejen ukázal, že Jane Fonda je prostě hvězda hvězd (stejně jako Michael Douglas v Kaminského metodě), ale její spolubydlící a druhá hrdinka (pro mě první) Frankie rozsvítila v mé hlavě kontrolku, která nechce zhasnout. Musím žít v Kalifornii, abych mohla nosit, co se mi skutečně líbí, říkat věci, které chci, dělat bláznivá rozhodnutí, aniž by se za mě rodina styděla? Možná že ta hrana mezi katastrofou a bezpečím, po které v těchto dnech chodíme, je ta pravá chvíle se zamyslet nad tím, jestli žijeme tak, jak chceme, v době, kdy můžeme. A změnit to hned teď!

Pokud vás nelákají filmy a koncerty v počítači, pořád ještě máte možnost užít si to neuvěřitelné ticho. Skoro jsme zapomněli, jaký je svět bez některých zvuků. Co je to volný čas a jak člověku chutná, když jí doma. V klidu. Potichu. Po dvaceti letech je bar v sousedním domě v noci zavřený. Seděla jsem včera u okna a četla si, aniž by mi do toho někdo z ulice hulákal kur… pi….zmr… Ach. Och. Toho se nenabažím nikdy! Není to sice dům na pláži u oceánu, ale je to můj domov. Z fotokomory je spíž, kde by se dalo pár týdnů přečkat, pokud byste u sebe měli otvírák a lžičku. Můj muž je starostlivý a má věci pod kontrolou. Jenom asi neví, že já spoustu věcí nejím. Až se to přežene, uspořádám velký Konzerva mejdan, a určitě nebude jen pro muzikanty. Bude pro milovníky tuňáka a fazolí.

Vím, že jsem už na začátku psala, že se Bůh směje našim plánům. Ale smích léčí. Spojuje. Udělá vám den. Jdu si batikovat nové hábity, které chci nosit, přemýšlet o samotě o nových výzvách a plánech a rozpustím si vlasy.

Žádné stříhání po padesátce! Naopak. Nechám si růst vlasy jako divoženka a na krk si pověsím největší šperky, co mám.

Třeba se Bůh usměje o trochu víc a já se dočkám i toho domu na břehu oceánu.