Úterý 27. června 2017

Popsat dnešní dopolední program bude hodně těžké. Ne proto, že by toho bylo tolik, ale hlavně proto, že se vlastně nestalo nic. Sedíme ve vlaku ze stanice Tottenville na Staten Islandu a čeká nás další hodina cesty přes celý ostrov k trajektu na Manhattan. Proč jsme na místě, kde zdechl pes? No, to bylo tak…

Ráno jsme s Jardou uhádali jinou cenu za sedmihodinový pobyt v hotelu, kde se nás uprostřed noci ujali a ráno nám strčili pod dveře fakturu na částku ve výši mého dvoutýdenního platu. Přesunuli jsme se do původního hotelu, který náš zaplacený a zerezervovaný pokoj sprostě znovu prodali někomu jinému, a dočkali jsme se omluv a příslibů všeho kromě toho, že budeme mít objednané postele king size. Nebudeme. "Je mi úplně jedno, kolik vás na pokoji bude spát, postele jsou tam dvě normální velikosti," bavila se paní recepční, která nás v noci vyhodila na ulici. Haha, mrcho! Počkej, až přijedeš do Evropy! Necháváme kufry v hale a vydáváme se na pobřeží Financial Districtu.

Začíná pršet, jdeme jediným úsekem, kde není vůbec nic kromě výpadovky. Ale nakonec najdeme stanoviště Staten Island Ferry a odjíždíme s davy na bezplatnou cestu trajektem kolem Sochy Svobody, která se jeví úplně malinká a ztracená na horizontu plném fotogenických mrakodrapů.

Potud vše jede podle plánu. Jarda lítá jako satelit po lodi sám, protože on přece nebude dělat to, co ostatní (kochat se pohledem na tu krásu, navíc zdarma). Pak se nějakým záhadným způsobem ujme vedení naší skupiny, a než stačí kdokoliv cokoliv udělat, sedíme v nějaké místní autobusové lince a jedeme Staten Islandem dolů na jih k vodě. Dva cestující naprosto užasnou, když jim ukážeme na mapě místo, kam míříme. Podle jednoho tam tento bus asi jede, ale trvá to tak půlden, druhý doporučuje přesednout na vlak. A tak zase téměř za jízdy vyskakujeme a jdeme na vlak. Jarda samozřejmě ožije. Cahla zachovává svůj klid a Martinka se poprvé dnes usměje. Koupit si sedmidenní jízdenku na metro je skutečný hlavolam, protože i když děláte všechno správně, ve finále vám místo jízdenky vyjede jen omluva. Omlouvá se i starší pán, který se mi snaží pomoci, aniž by o týdenní jízdence kdy slyšel. Ale ona tam v tom stroji je, jen vědět, jak ji dostat ven! Nakonec to jde pouze cash, stojí 31 USD a je unlimited. Pak pochopím, že v USA prostě s naší normální, rozuměj ne kreditní, kartou nezaplatíš nic. Nakonec karty vyměním a je to. Jedeme!

Vlak vypadá jako metro na povrchu a jede neuvěřitelně dlouho neuvěřitelně nezábavnou krajinou, kterou vidíme přes ostnaté drátů. Všichni postupně vystoupí a pak už jedeme ve vagoně zcela sami. Tedy skoro sami. Poslední pán vystoupí poté, co si chlapci háží přes půl vagonu slivovicu a jarda Cahlovu nahrávka (přirozeně) nechytí. Pán a jeho záda mají štěstí, že je to láhev plastová.

Slibujeme si od nekonečné cesty výhled na Atlantik a trochu jiný New York mimo turistické pasti. A splní se nám to. Skutečně tu není ale vůbec nic, proč by sem kdokoliv kromě majitele nemovitosti, soukromé lodi a pláže jezdil. Není tady ani Atlantik. Vidíme na protější pevninu, jako bychom stáli u Bečvy v Mezříči. Na pozadí rafinérka, vepředu polámané betonové kusy a konec světa. Jarda se nás stačí přesvědčit, že je to perfektní a že kousek doleva bude krásná pláž. Ale není. Není tu prostě vůbec nic kromě vyfrézované cesty smrdící asfaltem, kýčovitých amerických domů s americkými vlajkami na zápraží a dědka vartujícího na předzahrádce domu s vlajkou v každém květináči. Chce mi říct - K čemu to vlastně je, ten Staten Island? Ale tak všude žijí lidé a třeba je mimo dohled vlakové linky a nejjižnějšího náspu ostrova opravdu něco tak zajímavého, že jsou lidé ochotni se sem se vším, co mají, přepravovat přívozem. Cesta, most, metro, nic na tento ostrov nevede. Ve vedru oběhneme tři ulice, vyčuráme se u někoho na dvorku a zase letíme na vlak zpátky. Super výlet! Tři hodiny v prdeli, ale máme zážitky a fotky, jaké nemá z NY určitě vůbec nikdo. Po ulici jede policejní hlídka a nad hlavami nám létá vrtulník. Skoro věřím, že uvnitř načančaných domů z papundeklu se už srocuje místní domobrana. Rychle zpátky do civilizace, prosím! Výhledy na panorama dolního Manhattanu se prostě neomrzí.

Máme plán na odpolední program: vyhlídková procházka High Line na místě bývalé tratě u řeky Hudson. Protože však nejsem skoupá na informace a prozradím cestou metrem, že zastávka Canal Street vede do Čínské čtvrti, ani se nenaděju a jsme tam. Moc se nasmějeme, když se Jarda snaží sehnat pouzdro na svůj nový mobil, se kterým se celou dobu sžívá, rozuměj ještě ho nepokazil nebo neztratil. "Lenovo? WTF?" Ani vždy ochotní čínští obchodníci nedokáží skrýt své pobavení nad značkou, o níž v životě neslyšeli. A to v hlubinách přeplněných obchůdků a obchodů najdete naprosto všechno. Zchladíme se v obchodě Christmas NY, odbočíme do stále se menšící čtvrti Little Italy.

V přeplněných ulicích je dost těžké udržet čtyři lidi rozdílných zájmů pohromadě, a když se neshodneme ani ohledně kavárny, rozpojujeme se na dvě dvojice. S Megís kupujeme trička I love NY (protože její kufr pořád ještě nedorazil a dnes například statečně nosí na svém tělíčku XS mé tričko XL) a pak strávíme mimořádně příjemnou hodinku v restauraci Sapori. Vůně i chuť pravé Itálie jsou nefalšované, stejně jako italský číšník, který ocením širokým úsměvem každé italské slovíčko, na které si vzpomenu. Když pochválím božský salát s avokádem a rukolou jako "buonissimo", dostaneme i domácí dezerty v pytlíčku na cestu. Chlapci mezitím zapadnou do irské hospody a dávají si ve své chlapské chvilce polotmavý Bronx a při našem pozdějším setkání na hotelu mají špičku.

Přes všechny mapy a zkušenosti, které s newyorským metrem mám, se s Megís na lince 6 ztratíme. Jedeme totiž dolů a záhy zase nahoru, aniž bychom couvali. Prostě se stanice, které jsme projeli, začínají v opačném pořadí opakovat tak dlouho, až jsme zase na místě, odkud jsme vyjeli. Navíc si ověřuji informaci, zasunutou někde hluboko v paměti, že metro card, ani tu unlimited, nemůžete ke vstupu do metra použít dvakrát po sobě v rozmezí několika okamžiků. Když si spletete směr a nástupištěm jen projdete, musíte pak na další vstup několik minut čekat, i když je to jen přes cestu. Nechápu, ale vím.

Vracíme se do našeho hotelu Four Points By Sheraton. Na recepci o nás a naší ubytovací story opět nikdo neslyšel, protiže je asi strašně těžké nechat další směně vzkaz: Je tady troublemaker Janeckova, ubytujte ji a na nic se neptejte. A tak nemám daleko ke skutečným slzám, když bojuju s další recepční s kurzem asertivity. Kufr naší Megís stále nedorazil, takže žalostné výrazy nabírají na intenzitě. Dostanu svůj kufr i bez potvrzení, že je můj. Dostanu kartu od pokoje ve 26. patře s výhledem na další mrakodrapy a většími postelemi. Dostanu lepší náladu v příjemném interiéru pokoje i po shledání s našimi bad boys. A to nás ještě čeká noční přechod po brooklynském mostě.

Váš Zoufalec