Majitelka artového nakladatelství wo-men, která vydává slow-books. Sbírá ceny. A neustále posouvá své hranice. Znám ji řadu let a občas tvoříme podpůrné či tvořivé duo Bára a Bára. Když jsem se rozhodla založit novou rubriku Úžasné rozhovory, volba prvního hosta byla jasná.

Bára Baronová.

Jak by ses charakterizovala. Kdo jsi a co děláš?

Kdybych měla o sobě říct, kdo jsem, tak jsem literární dokumentaristka a nakladatelka. Ale trvalo mi docela dlouho, než jsem to začala o sobě říkat. Já jsem nikdy nakladatelkou nechtěla být, ale stala jsem se jí, protože mi nic jiného nezbylo. Ale teď to vnímám jako příležitost nějak společnost obohacovat tím, co vydávám.

Čím se zabývá literární dokumentaristka?

Jsem vystudovaná novinářka, dělala jsem něco i pro divadlo. Ale teď už nejsem ani novinářka, ani autorka. Našla jsem si pro sebe termín literární dokumentaristka, ve kterém se cítím komfortně. Dělám rozhovory se zajímavými lidmi a ty po zpracování publikuji knižně. Má to co do činění s dokumentární prací, takže jsem si našla spojení literární dokumentaristka.

Blahopřeji ti k tomu, že už víš, kdo jsi. Já se podle své oblíbené placky stále cítím jako Future Author. A není nic horšího než být budoucím autorem, protože tím můžeš být celý život až do smrti a nikdy nic nenapsat. Tobě se povedlo v životě být jak autorkou, tak i člověkem, který ostatním autorům pomáhá s jejich díly na svět. Tvoje nakladatelství se jmenuje wo-men. Čím konkrétně se v tomto vydavatelství zabýváš a jaká díla z jeho produkce můžeme na knižním trhu najít?

Já jsem si toto nakladatelství založila původně pro své vlastní knížky. Protože to neděláme jako masovou produkci, ale zaměřujeme se spíše knihy – objekty, které mají nějakou přidanou hodnotu. Snažíme se dělat kvalitní obsah, ale klademe důraz i na formální stránku. Tak jsme se setkávali s tím, že nás nechtěli vydávat, protože je to moc nákladné, nemá to mainstreamový potenciál. Tak jsem se rozhodla založit vlastní nakladatelství.

Co bylo nějakým důležitým mezníkem v začátcích malého vydavatelství?

Když jsme vydali asi třetí nebo čtvrtou knihu, tak za mnou přišel fotograf Jindra Štreit a řekl, že chce se mnou dělat knížky. Úplně mi to vyrazilo dech! Řekla jsem si, že Jindra Štreit se neodmítá, a tak jsem s ním udělala dvě knížky (Lágr Barbora a Kde domov můj – pozn. red.).

Ty ses ale přesto vydala opět trochu jinou cestou. Proč?

Když jsem začala pracovat na dalších projektech, tam jsem si uvědomila, že mě jako hlavní téma zajímají ženy. Myslím si, že nemají v české společnosti tolik prostoru sdílet svoji perspektivu nebo mít nějaký zásadní hlas, tak jsem se rozhodla, že budu vydávat knihy ženám – autorkám. Ale opět musí ty knihy mít nějaký další přesah.

Můžeš uvést nějaký příklad?

Třeba knížka Ženy 60+, kterou jsem dělala s Pavlou Frýdlovou a fotila ji Libuška Jarcovjáková. To je knížka, která je pro mě hodně důležitá. Nabízí deset příběhů 11 českých žen, kterým je už přes 60 let, ale jsou stále velmi aktivní ve společnosti. Je důležité si uvědomit, že tady se skrývá velký intelektuální potenciál. Tato skupina lidí je ve společnosti neprávem přehlížena, přestože má co stále co dávat a předávat dál.

Nejsou to prostě žádné „seniorky“. Já jsem tu knížku četla a musím říct, že se mi moc líbí a nabíjí mě energií a nadějí. Moc se mi líbí podtitul této knížky…

Už nic nemusím, ale mnohé můžu. Ano. S celým projektem přišla Pavla Frýdlová, sama už spadající do této kategorie, a je to její velké téma. V předmluvě popisuje to, jak je žena 60+ v české společnosti vnímána: jako paní, co se stará o vnoučata a umožňuje mladší generaci, aby mohli chodit do práce, a ona se pohybuje už jen v domácím prostředí. A zároveň jako žena, která v parku krmí holuby, cpe se v tramvaji nebo kupuje hrnce od šmejdů. Knížka má tyto představy trochu nabořit.

Na čem právě teď v nakladatelství pracuješ?

Je to nová věc, projekt s Miřenkou Čechovou s názvem Miss America. Je to hodně umělecký projekt, na kterém se dále podílí fotograf Vojta Brtnický a malajský kreslíř. Sama tu knížku nazývám jako fiktivní dokument. Chci na něm demonstrovat, že mě nezajímá jenom žena jako autorka, ale že se opravdu zabývám literárně dokumentární prací. Přijde mi to jako důležitý žánr, který v Česku není téměř vůbec podporován.

Ty kladeš důraz i na výtvarnou a grafickou podobu knihy. Proč je to tak důležité?

Důležitým prvkem je pro mne i estetická hodnota knihy, v jazyce, ve výtvarném pojetí nebo grafice. Já prostě dělám knihy pomalu. Teď je takový trend „slow“, třeba slow fashion, a my děláme takzvané slow books. S každou knížkou strávím třeba rok, někdy i tři roky, než vyjde. Ale myslím si, že ta pečlivost a to, kolik energie tomu všichni věnujeme, je myslím na těch knížkách i vidět.

Mohu potvrdit. Kdyby se mě někdo zeptal, jaké knihy vydává Bára Baronová, tak odpovím: Krásné! Knihy, které se odlišují od běžné produkce kvalitou, zpracováním, nápady, spoustou obrazových příloh. Jsou to knihy komplikované a nejsou určeny pro každého. Na druhou stranu takovou knihu nepřečtete a neodložíte. I od čtenáře asi očekáváte, že si cestu ke knize bude hledat a nacházet v ní novou a novou inspiraci.

Já bych chtěla říct důležitou věc. To, že jsou knihy tak hezké, je zásluha grafiků a lidí, se kterými spolupracuju, a kterým dávám v rámci možností volnou ruku. Vnímám je jako spolutvůrce. Tam je ale nebezpečí v tom, že když jsou ty knihy na krásném papíře a mnohdy ručně kompletované, tak jsou taky extrémně drahé. Nám trvá dost dlouho sehnat na projekty předem peníze.

Kolik stojí vydání takové „vymazlené“ knihy? Myslím, že většina z nás nemá vůbec žádnou představu.

Rozpočet na knihu je mezi půl milionem až milionem při nákladu tisíc až dva tisíce výtisků. Sháním peníze i proto, abych snížila prodejní cenu knihy. Knižní praxe na českém trhu a parazitování některých internetových obchodů, to by bylo na samostatné povídání.

Nedílnou součástí knih z tvého nakladatelství jsou i umělecké a dokumentární fotografie. Často jsou i mimo text takovými mikropříběhy, které upoutají naši pozornost.

Snažím se u každé knihy pracovat s vizuální stránkou jinak, fotky jsou často pojaty jako výstava v knize. Takový projekt ale extrémně prodražuje. Přemýšlím o knize jak o dokumentu, tak se snažím kombinovat texty s fotkama, aby z toho vznikl příběh, skoro film, aby to nebyl jenom text.  Rozfázování příběhu pomocí fotek je zajímavé. Třeba v maličkaté knížce Lágr Barbora pracuje Jindra Štreit s portrétem člověka a krajiny, o které kniha je. Snažím se prostě o zdokumentování příběhu tak nějak hezky, tvůrčím způsobem.

Být majitelkou vlastního nakladatelství, to zní, jako bys měla na Václavském náměstí dům a dvě tiskárny k tomu. Ale nakladatelství je v tvém případě spíše virtuální záležitost, knihy skladuješ u vás v bytě. Jaké to je, když práce prorůstá do soukromého života, když nakladatelství nosíš v sobě a nemáš kam chodit do práce?

Tvoje přirovnání, že bych měla mít dům na Václaváku, se mi moc líbilo. Možná proto, že mám nakladatelství, tam žádný dům nemám. Mne ta práce naplňuje, dává mi smysl života. Já jsem mezi knížka a vyrůstala úplně od dětství, moje mamka je knihovnice. Knihy jsou celý můj život, jsem knihama obestavěná. Nakladatelství je služba lidem, nejen čtenářům, ale i těm lidem, kterým knihy vydávám. Vy se snažíte něčí práci dostat k lidem, posunout ji dál. Dlouho jsem přemýšlela, jestli jsem ten typ člověka, který je schopen a ochoten dělat tu službu, když má vlastně sám tvůrčí umělecké ambice.

Jak to jde tedy skloubit dohromady, vlastní tvorbu se službou jiným autorům?

Mám stále vlastní tvůrčí projekty. Ale třeba když jsme dělali knížku Černé roky s Libuškou Jarcovjákovou, přečetla jsem 50 jejích deníků a tisíce stran automatického textu, z něhož se zčásti kniha skládá. Na celý rok jsem odložila svoji vlastní práci a veškerý čas a energii jsem věnovala Libušce a její práci. Ale stálo to za to. Je to jako když hledáte diamant a pak ho najdete, tak pak mu tu energii věnujete. Vyleštit ho, zasadit do nějakého šperku. Musíte potlačit vlastní ego. Ale mě to tak strašně bavilo!

Čeho si na práci nakladatelky nejvíce ceníš?

Mně ta práce přináší možnost potkávat se s velkým množstvím zajímavých lidí, tvůrců, spolupracovníků. A mohou to být třeba i lidi, kteří dělají v tiskárně u stroje a my si spolu povídáme. Je to strašně zajímavá skupina lidí, která mě obohacuje.

Pokud vím, tak musíš často autory, kteří by chtěli u tebe vydat svou knihu, odmítat. Je to z pudu sebezáchovy? I když práci miluješ, asi je třeba si vybírat, abys to byla schopna zafinancovat a zbyl ti nějaký čas na vlastní tvorbu?

Ano. V nakladatelství jsem prakticky sama, i když teď už se snažím nacházet spolupracovníky na určitý typ práce. Všechno si financuju ze svých peněz, musím pracovat, abych se uživila. Takže když mi někdo napíše, že chce u mě vydat knížku, protože na ni nemá peníze, tak to propadnu v takový polo hysterický smích. Já taky musím na každou knížku sehnat peníze. Ne že bych nechtěla vydávat více knížek, ale mám své limity. Časové i energetické. Pro někoho je nakladatelství hrozně romantická věc, ale ve skutečnosti sedíte a ke každé knížce vyřídíte třeba 5 tisíc mailů, a to opravdu nepřeháním. A dotoho já i fyzicky jezdím do těch tiskáren, na pracovní schůzky. Hrozně mám ráda tu fázi, kdy se s novým projektem poprvé scházíme u grafika, všichni tvůrci, a bavíme se o tom, jaké máme kdo představy. Vnímám to tak, že mám vlastně obrovské štěstí.

Takže máš štěstí, ale nemáš peníze?

Mám ráda slovo sociální kapitál. Protože jestli jsem něčím bohatá, tak proto, že disponuji velkým sociálním kapitálem. Mám kolem sebe strašně zajímavé lidi, právě díky těm knížkám. Ale upřímně, vždycky, když vydám další knížku, tak si říkám: A dost! Protože ta práce, o které tak hezky mluvím, v sobě nese ale i obrovskou míru frustrace. Mám asi dobrou náturu, že do těch projektů jdu jako kamikadze, když cítím, že mají potenciál.

Určitě není lehká disciplína ani lehká cesta, kterou si vybrala. A teda ani nezbohatneš…

… Ale třeba jo! V těch knížkách jsou uložené peníze. Vždycky jsem si říkala, proč si někdo kupuje drahá auta, která už za dvacet let zreziví a znehodnotí se. Já věřím tomu, že peníze uložené do knížek jsou dlouhodobá investice. Například za 400 let, pokud bude svět ještě fungovat, tak si naši prapraprapotomci budou moci naše knížky někde v národní knihovně prohlédnout. Možná už ne fyzicky, ale nascanovanou.

Proč nevydáváš třeba beletrii nebo poezii, ale věnuješ se dokumentu?

Já tady vlastně konzervuju nějakou žitou zkušenost v reálném čase, 20. a 21. století. Věřím, že to bude mít nějakou hodnotu ještě mnohonásobně vyšší právě třeba za těch 400 let. Lidé si budou moci podívat, jak jsme žili.

 Ale po tobě nezbudou jen knihy, ale i jedna významná cena, Magnesia Litera. Dostala jsi ji v roce 2016 za knihu Intimita. Může takové ocenění tvé práce a skutečnost, že si jí někdo všiml, něco změnit?

Zcela upřímně. Když vyhraješ Magnesii Literu, tak se to první měsíc podepíše v prodeji knih, který naroste a je obrovský. A další měsíc už je to zase standardní. Takže to potvrzuje, že to v lidech nějak zarezonuje. Ale ani to, že to běží v České televizi a je to ve zpravodajství, ještě nic neznamená. Lidé registrují, že se udělí cena Magnesia Litera, ale když se jich zeptáte, kdo vyhrál, tak to 99,9 % lidí neví.

Jaké máš plány do budoucna, pokud jde o tvou vlastní autorskou tvorbu? Kdy budeš nějaký rok života sloužit sama sobě?

Já si sloužím průběžně. To, že loni nic ode mě nevyšlo, neznamená, že nemám rozdělané vlastní projekty. Například s fotografkou Ditou Pepe máme projekt o ženách – matkách a já mám natočených pět příběhů. Máme s Ditou i velký projekt o ženách v Japonsku, Jihoafrické republice, Austrálii. Na to teď sháníme peníze, abychom to mohly nějak uchopit. Pokud to čte nějaký zájemce, který by to chtěl finančně podpořit, ať se na mne obrátí! Logo bude v knize i za 400 let (Smích.) V návaznosti na svou disertační práci dělám rozhovory s ženami dokumentaristkami. Mělo by to vyjít příští rok, podobný projekt mám i se ženami v Austrálii.

Tobě ale knihy, ani ty sebekrásnější, nestačí. Pokukuješ prý po dalších disciplínách?

Co mě teď zajímá úplně nejvíc, tak je to přesah práce, kterou dělám, i do jiných sfér umění. Mám za sebou moc příjemnou spolupráci s Miřenkou Čechovou (tanečnice a choreografka – pozn red.), se kterou jsme dělali pro Bozar v Bruselu performace instalaci. Miřenka mě oslovila ke spolupráci a já jsem vycházela z orálně-historické práce Pavly Frýdlové. Instalace by měla být k vidění i v Národní galerii v Praze, asi 28. října. To je pro mě něco, co mě baví. Svou práci nemusím držet jen v rozměrech knihy, ale můžu se posouvat někam dál. Tak jako jsme pouštěli ukázky z knihy Měj ráda sama sebe na výstavě a zvuková smyčka dotvářela dojem z fotek a celé výstavy. Cílem by neměly být výstupy jen knižní, ale přemýšlím o videoartu nebo zvukových nahrávkách, které by se objevovaly ve veřejném prostoru.

Dívat se na svět pohledem jiného člověka je vždycky obohacující. Dokáže společnost vůbec ty otevřené zpovědi a příběhy ocenit?

Myslím si, že to bohatství je stále nedoceněné. Když má člověk šanci nastudovat perspektivu jiného člověka, tak se dokáže stát více empatickým. Dokáže vnímat věci z jiných pohledů. Učí ho to té toleranci. Princip orální historie, což je subjektivně vyprávěná historie nějakých konkrétních lidí, může podle Pavly Frýdlové pomáhat i při řešení válečných konfliktů. Když se u jednoho stolu sejdou lidé z různých stran konfliktu a řeknou svou perspektivu a zkušenosti, může to třeba přispět i k mírovým procesům. To mě fascinuje a to mě na tom baví, proto to dělám.

Když poslouchám, kolika aktivitám se věnuješ a co všechno děláš, ráda bych se zeptala: Má i tůvj den 24 hodin?

Má. Abych mohla všechno stíhat, musím být velmi systematická. Už jsem si dokonce stáhla jednu aplikaci, která mi pomáhá všechno stíhat a plnit. I takový jednoduchý online nástroj je schopen vám pomoc zvládat obrovské množství práce.

Kde se o tobě mohou lidé dozvědět více? A kde si mohou koupit tvoje knihy?

Máme webové stránky www.by-wo-men nebo si nás jednoduše najdete na internetu. Jak vidíte, máme v názvu čárku ve slově wo-men, protože se zabýváme ženami i muži. I když teď se zabývám hlavně ženami, muži mají u nás své místo. Ale to tom třeba zase někdy příště.

Děkuji za rozhovor!

Celý rozhovor si můžete poslechnout i v audio verzi na:

https://soundcloud.com/user-918866032-174816567/rozhovor-s-nakladatelkou-barou-baronovou

Úžasná Bára