Začal listopad, můj nejméně oblíbený měsíc roku. Abych předešla obvyklým splínům, které se mě drží jako zlomyslná tma, rozhodla jsem se zavzpomínat na různé veselé historky, které jsem zažila a dosud o nich nikdy nenapsala. Nevím, jestli jich bude více, ale tuto jsem optimisticky očíslovala jako I.

Velké trápení s malou potřebou

Řidiči zájezdového autobusu do Maďarska se jmenovali Jarda a Jarda. Zvláště Jarda byl veselá kopa! Vyprávěl vtipn= historky do mikrofonu, hrál na kytaru, procházel uličku s Becherovkou a naléval hodně velkoryse každému, kdo se mu neubránil. Druhý Jarda řídil a prý nikdy nespal. Přesně tak i vypadal, což bylo zdrojem další neutuchající zábavy. Zájezd učitelů gymnázia a jejich přátel prostě neměl chybu.

Vlastně jednu měl. Záchod v autobuse jsme nesměli používat.

Ne že bychom cestou nestavěli na odpočivadlech a benzinkách. Ale já mám od dětství ten problém, že když vím, že nemůžu, tak se mi prostě hrozně, ale hrozně chce. Pořád. Usilovně jsem se snažila myslet na něco jiného, ale tlak v břiše stoupal každým ujetým kilometrem. Pila jsem s ostatními, smála se i zpívala. Ale nic platné. Nakonec jsem sebrala odvahu a šla si k Jardovi a Jardovi vyprosit klíč od záchodu, naproti kterému jsem seděla, ale nemohla dovnitř.

„Ale jakýpak klíček? Za chvilku stavíme! To už vydržíte, jsme tam cobydup!“ Jarda se směje tak široce, že vidím i jeho osmičky. Potlačím náhlou chuť ho kopnout do rozkroku. Ploužím se zpátky na sedadlo sdílet osud Tycho de Brahe. Stavíme někde na vyhlídce nad Budapeští. Vystřelím z autobusu mezi prvními a hledám veřejné toalety. Fronta u dámské sekce je tak dlouhá, že nemám šanci ji do konce vyhlášené pauzy vystát. Všude jsou stovky lidí a desítky autobusů. Vracím se k tomu našemu, a v tom dostanu ďábelský nápad.

Nikde nikdo není, tak zadními dveřmi vklouznu dovnitř a zkusím dveře od záchodu otevřít. Já jsem si to myslela: Jsou odemčené! Vítězoslavně se posadím a vykonám svou malou, ale naléhavou potřebu. Tak tady to máte, Jardo a Jardo! Když spláchnu, autobus nastartuje. Rychle ven! Vyřítím se z kabinky a přejede mnou divný pocit.

Když zvednu hlavu, dívám se do naprosto cizích tváří.

Jsem v nějakém úplně jiném autobuse.

Ve zlomku vteřiny jsem proskočila zavírajícími se dveřmi a pádila pryč. Tuším, co si ti nebozí turisté asi mysleli. Mám totiž ve zvyku nosit velké a objemné kabelky, takže jsem vypadala, že jsem jim v autobuse ukradla všechny cennosti a ukryla se na toaletě. Hlavou mi běží: Musím se prostřílet k našim! Naštěstí jsem hned u sousedního autobusu uviděla kolegu Pavla a překotně mu převyprávěla, co se mi stalo. Nejevil nejmenší starost. Řičel smíchy. Zapadla jsem na své sedadlo a dělala, že neexistuju. Ať už jsme pryč!

Najednou se od řidičů ozvalo hlasité volání kamarádky Hanky: „Prosíme paní s velkou taškou, která se vyčurala v cizím autobuse, aby se dostavila k řidičům. Hledá ji posádka maďarského autobusu s vyděšenými důchodci!“ Sjedu až dolů pod sedadlo a snažím se dýchat tak mělce, jak jen to s bušícím srdcem v krku zvládnu. Počítám do deseti, a pak mi to konečně dojde. Je to spiknutí. Všichni se baví na můj účet. Další a další salvy smíchu propukají ještě celé hodiny. Směju se s nima, co taky dělat jiného. Vlastně se té historce smějeme dodnes.

Kdybych se tenkrát na té toaletě o pár minut déle zdržela, mohla jsem odjet cizím autobusem s cizími lidmi někam úplně jinam. Co bych dělala? Jak bych to vysvětlila? V té době ještě žádné mobily nebyly.

Takže by Hanka a Pavel a Jarda a Jarda a všichni ostatní výletníci vyhlásili pátrání po ženě s plným močovým měchýřem, která byla naposledy viděna na vyhlídce nad Budapeští, a během desetiminutové pauzy prostě zmizela.

Jaké z toho plyne ponaučení?

I když se vyčuráte v cizím autobuse, je důležité se z toho nepo…