Probudila jsem se dnes uprostřed noci s utkvělou myšlenkou, která mi nedala spát. Všechny mé nejbližší kamarádky mají normální nebo malé nosy. Některé dokonce nosíky titěrné, v drobných hubených obličejících. Já mám silný rovný nos, prostorově výrazný. Proč zase musím vybočovat z řady?

Říká se, že člověk se podobá svým pěti nejbližším přátelům. Myšleno samozřejmě spíše povahovými vlastnostmi, chováním a charakterem než fyzickou podobou, to je jasné. Spojuje nás mnoho zálib a světonázorů, také do jedné nesnášíme kuřáky. Ale mé kamarádky jsou všechny štíhlé. Ano, některé dokonce sportují, ale jiné mají prostě jen dobré geny a rychlé spalování. Já jsem silná, pevná a prostorově výrazná. Další Proč? asi nemusím ani přidávat.

Zajímavé je, že u mužů v mém životě je to jinak. Počínaje mým mužem vlastním, který mi na společných fotkách svým nosem zdatně sekunduje.

Když se podívám na své milé rodiče, je naprosto jasné, že z této genetické nálože jsme nemohli s bratrem vyváznout lacino.

Už děda měl velký nos, a hlavně velké srdce. Moji maminku na ulici taky nepřehlédnete, dokonce ani když má roušku. A to myslím obdivně. Máme prostě v genech velké nosy, velké zadky a velké, nepřehlédnutelné osobnosti.

Od dětství se dívám lidem na nos dříve než do očí. Fascinuje mě ta rozmanitost tvarů a velikostí. Tu vnímáme v kontextu celé tváře, zejména v poměru k šířce a plnosti rtů. O Sophii Lorenové nebo Julii Robertsové určitě nikdo nemluví jako o nosálech, protože jejich krásný úsměv přehluší jakékoliv centimetry navíc. Vůbec je nevnímáte. Tedy vy ne, já jo. Protože jim hrozně závidím! Mám totiž pusu normální velikosti, a navíc se moc neusmívám.

Přitom stačilo tak málo, tu ubrat, tu přidat, a mohla jsem vypadat jako ostatní.   Nebo taky výrazně hůř.

Chápejte, jsou čtyři ráno. Nemůžu spát a člověku se honí hlavou všelijaké noční můry. Možná, až znovu vstanu v normální hodinu, budu se cítit normálněji. Aspoň do chvíle, kdy si znovu přečtu tento blog a chytnu se za hlavu a pak za nos.