Špulku od niti pověšenou na krku jsem jako správná obdivovatelka Pipi nosila už od dětství. Verzi se zlatou nití jsem měla u maturity a na potítku si ji půjčovali i ostatní spolužáci. Svírali jsme ji v ruce a dodávala nám odvahu. Pipi se nikdy nevzdává, ať to vypadá jakkoliv beznadějně. A já se taky vzdávat nehodlám. Nikdy! Proto mám svou kouzelnou špulku pořád mezi šperky a můžete si klidně ťukat na čelo.

Dnes ráno při čtení zpráv jsem si ji musela vzít do ruky. A položila jsem si stejnou otázku, jako už mnohokrát dříve, když se optimismus vytrácel a naděje rozplývala.

Co by udělala Pipi Dlouhá Punčocha?

Rozhodně by pro ni byl lockdown velkou výzvou, ba doslova příležitostí, jak čas ve Vile Vilekule využít, a ještě se při tom skvěle bavit. Určitě by si ušila nejbláznivější roušku světa a pomalovala respirátor. Na hranice katastru svého městečka chodila po rukou a přiváděla všechny bdělé a spořádané občany k šílenství dodržováním pravidel na hraně zákona.

Když jsem byla malá, přála jsem si, aby se nastěhovala do vily vedle naší zahrady. Aby mě v poštovní schránce čekal dopis, který by navždy změnil můj život. Byla jsem ze spořádané rodiny jako Tomy a Anika a chtěla jsem, aby i mně Pipi vylepšila každý den.

Trvalo dlouho, než jsem pochopila, že se Pipi nedočkám. Že se jí musím stát já sama.

Pídit se po zázracích, které jiní považují za bezcenný odpad. Dělat věci po svém a neřídit se tak úplně všemi pravidly. Mít úsměv od ucha k uchu, i když je za dveřmi chaos řízený vládou a společnost bojuje o přežití ve všech významech slova. Ve světě Pipi je vše v pořádku. Pipi se přizpůsobí okolnostem po svém. A vyhraje.

Nemám u verandy ustájeného koně, ale opičku na rameni občas jo. A taky už dávno nosím rezavé vlasy a každou ponožku jinou. Přišel čas vydolovat v sobě tu odvahu a nenechat se srazit na kolena. Na krk si pověsím zázračnou špulku, a když to budete potřebovat, půjčím vám ji. Větší blázni než ti, kteří nás do tohoto marastu dostali, určitě nebudeme.