Já vám nevím, čím to je, ale čím jsem starší, tím jsem nějaká klidnější. Nějak se mi nechce ztrácet energii v hádkách nebo řešit věci, které se týkají především druhých lidí. Opravdu se cíleně snažím žít na ostrůvku pozitivní deviace, usmívat se a nic moc neřešit. Občas ale i mně bouchnou saze. Jako to ráno, co na mě řidič na křižovatce zatroubil.

Obecně je moje auto prostředím, kde emoce ventiluji nejčastěji a v necenzurované verzi. Je to takový kryt na kolečkách, izolovaný od okolního světa stěnou ze skla a plechu. Komentuju to, co vidím, nikdo mě neslyší a já neslyším téměř nic zvenčí. Tedy kromě hlasitého a zcela zbytečného zatroubení, které mi v návalu ranní agresivity věnoval pán v autě za mnou. Stáli jsme v ranní špičce na mostku a čekali, až nám osud hodí kostku. Protože na oboustranně vyfrézované hlavní silnici jela nepřetržitá kolona aut a já jsem odbočovala samozřejmě vlevo.

Půl sedmé ráno. Krásný jarní den. Přesto ten člověk opakovaně troubil a blikal.

Já vím, že troubí jenom trouba. Že si ten pán asi nezacvičil po ránu jógu ani nohama nestíral v zahradě ranní rosu.

Ale ani já jsem neměla zrovna v duši nebeský klid. Tak jsem vystoupila z vozu a šla k jeho okýnku.

Snažila jsem se být slušná, ale sarkasmu jsme se neubránila.

„Co byste si, milý pane, přál? Abych vjela kolmo do toho proudu aut, které se přede mnou rozestoupí jako hladina?

Abych přeskákala všechny schody a díry na cestě a zázrakem se zařadila do protisměru? Nebo by vám bylo vhod, kdybych to stočila do řeky? Nebo zapnula vznášedlo?“ Věnovala jsem mu jeden ze svých nejlaskavějších pohledů, který jednou můj kamarád pojmenoval Zabila tatu řetězem. Nasedla jsem do auta a vjela přímo do hlavní cesty. Auto za mnou se ještě dlouhou chvíli nepohnulo. Doufám, že na vytřeštěného řidiče někdo zezadu pořádně zatroubil.

Než jsem se vrátila zpět do svého středu a nalezla ztracenou rovnováhu, trvalo to ještě drahnou chvíli. Nakonec jsem byla ráda, že jsem se nesnížila k nějaké troubící odvetě nebo slovnímu napadání. Protože mně by se tím už neulevilo, naopak.

Mým novým životním cílem je třenicím, soubojům a hádkám předcházet nebo se jim úplně vyhýbat.

Jako správný Býk vydržím mnoho, stojím opodál, funím a nabírám páru. Zamávejte ale červeným hadrem, zatrubte nebo mi začněte prášit kolem umytých oken, a já se dám v mžiku do pohybu. Myslím, že je nasnadě, kdo bude nakonec litovat.

Přesto můj soukromý ostrůvek pozitivní deviace roste a občas na něj mohu i někoho pozvat na skleničku. Protože je jen v mé hlavě, nejsou na něm žádná auta, křižovatky, červené hadry ani šílení sousedé. Ani žádná okna, umytá ani neumytá. Je tam jen klid a mír a štěbetající ptáci.

Pokud mě potkáte, jak se divně usmívám a dívám se někam do dáli, raději na mě nemluvte a když už, tak ve verších nebo květomluvou.

Svět je pro mě v tuto chvíli bezpečný a klidný jako křišťálová studánka, zalitá slunečními paprsky. Aspoň do doby, než hladinu zčeří hozený kámen a z mých nozder se začne valit kouř. Radím vám dobře, zachraň se, kdo můžeš. Ideálně na vlastním opuštěném ostrově uvnitř své hlavy.