Zoufalcovy zápisky jsou formou terapie, kterou se vyrovnávám se zážitky na svých cestách po světě. Tentokrát budou poprvé o cestě, která se nekonala. Snažím se upřímně o humorný nadhled zoufalcův, ale ještě je to čerstvé a chvílemi to drhne. Upozorňuji slabší povahy, že v textu může být přítomen sarkasmus a ironie.

Je neděle 11. července 7 hodin ráno. Sedíme s Jardou na letišti V. Havla pod gobelínem, který dělal Petr Sís. Naposledy jsem ho (ten gobelín, ne Síse) viděla v mrákotách, když mě odvážela záchranka se zlomenou nohou. Tak teď, o pár let později, se cítím o trochu lépe. Jak se ukáže, jde o falešný pocit klidu před bouří. Pijeme čaj a kávu a já jsem vděčná, že vše jde jako po másle. Protože přípravy na cestu do Švédska byly poněkud hektické.

Začnu u Jardy, kterého pozorní čtenáři Zoufalcových zápisků znají a možná si ho oblíbili. Já jsem se ještě dva dny před odletem pohybovala ve vztahu k Jardovi na opačném pólu emocí. Když to shrnu, na letiště měl dorazit až hodinu před odletem, z druhého konce republiky, a to ještě v případě, že vlak z Moravy nebude mít zpoždění. Naštěstí zpoždění měl, avizované již den dopředu, a to hned dvouhodinové. Včasné varování se mimochodem může stát jen u Regiojetu, který dal svým zákazníkům možnost situaci řešit dopředu, a ne ve tři ráno na nádraží v Olomouci.

Takže Jarda v sobotu odehrál s cimbálovkou hned dvě svatby na dvou místech vzdálených od sebe stovky kilometrů.

Při přejezdu si doma sbalil do kufru ještě mokré prádlo a narovnal krk, který se mu zablokoval poté, co stěhoval věžní zvon z roku 1775.

Ne, neptejte se. Pak se o půlnoci vytratil od cimbálu a celou noc jel autobusem do Prahy mezi Ukrajinci, Poláky a Maďary, takže po výstupu už trochu šišlal. Pokud jsem dobře pochopila jeho zprávy, které jsme si posílali mezi Zličínem a Žižkovem, být o půl páté ráno na Zličíně člověku rozhodně udělá den.

Já jsem měla za sebou několik dní rodinné dovolené, což je zátěž srovnatelná s úmrtím osoby blízké.

Zvláště pokud jste tři lidé, kteří se velmi milují a kteří mají velmi rozdílné zájmy a představy o trávení volného času. No, nakonec se to letos docela povedlo, protože jsme se společně šplhali po věžích a vyhlídkách a každý si v nějakém svém čase užil soukromého povyražení. Nicméně vedro, únava, hospodská strava udělaly své a mému zažívacímu traktu nebylo zrovna do skoku. Což s sebou nese problémy, které na vrcholu gotické věže prostě nemáte jak vyřešit, jedině snad skokem v posraných gatích dolů. Ale ty výhledy stály za to!

K celkové pohodě přispívaly i neustálé vládní změny pravidel, takže jsem přijela do Prahy s platným covid pasem, který mi před odletem přestal na dva dny platit, a pak o půlnoci v den odletu do Švédska znovu platit začal. To je přesně to, co chcete.

Nedělní ráno pod žižkovskou věží ale bylo červánkové a vypadalo to, že nás čeká oběd na pláži v západním Švédsku a noc v Malmö pod mostem.

Ano, pod tím MOSTEM. Chachacha, zasmáli se zbrojnoši a utřeli si sopel do brnění.

Ještě jsem znovu zkontrolovala, že jsou obě země – ČR i Švédsko – zelené, stejně jako můj evropský certifikát o vakcinaci. Na letišti jsme nezajímali naprosto nikoho, největší zájem projevila bezpečnostní kontrola o můj průhledný pytlík s kosmetikou v malých průhledných krabičkách. Nikdo nekontroloval, jestli jsme zdraví, očkovaní, testovaní, máme roušku nebo respirátor. Nic. Došli jsme až ke gatu a jeden ze tří mladíků načetl mou letenku. Už jsem byla jednou nohou v tunelu, když mě vrátil zpátky a poslal čekat mimo frontu. Prý nemám negativní test. Za mnou putoval i Jarda, taktéž plně očkovaný a naivně věřící tomu, že naše snaha dodržet maximální možnou ochranu svou i okolí má nějaký smysl. Neměla.

Do letadla nakráčeli všichni, kteří si stihli plivnout do kelímku nebo test, jehož platnost je 3 dny a spolehlivost značně sporná, za rohem zfalšovat. My ostatní, s evropskými certifikáty o očkování nebo prodělané nemoci, jsme zůstali s pusou otevřenou před branami.

Žel bohu nebyl tu nikdo, kdo by nám pusy či nosy vytřel.

A žel bohu také nikdo, kdo by v emocemi nabité atmosféře dokázal situaci zklidnit a řešit. Personál byl zcela nezkušený a neschopný slušné a vstřícné komunikace. Chlapci nám dvakrát vyhrožovali přivoláním policie a když telefonovali se svým nadřízeným, odmítli nám ho dát k telefonu s odůvodněním, že on s námi mluvit nechce. Nepřivolali ani palubní personál. Prostě profi prácička.

Ta absurdita měla několik rovin. Za prvé nadřadili antigenní test nad očkování, takže do Švédska odletěli neočkovaní s testem, zatímco my očkovaní, kteří už nehodláme zatěžovat státní pokladnu dalšími zbytečnými testy na pojišťovnu, jsme neodletěli, i když Švédsko uznává covid pas jako jednu z možností. Pochybuju, že Ryanairu jde o veřejné zdraví, když na palubu pustí občany Švédska bez jakéhokoliv testu či vakcinace. To přece nedává absolutně žádný smysl. Jeden manželský pár roztrhli, protože on měl švédský pas a jeho žena český. On mohl jít jen tak, ona ani přes covid pas na palubu nemohla. „To si tam mám najít novou manželku?“ ptal se ten pán a nevěřil svým očím.

Nakonec se nás na malém prostoru shromáždilo asi dvacet vyřazených, kterým začali vytahovat z letadla kufry. Kdyby to Ryanair myslel s opatřením vážně, snad by jim ty kufry bez požadovaného testu neodbavili. A to je další rovina té absurdity. Let měl kvůli vytahování kufrů zpoždění.

Člověku se chtělo zvolat: A komu tím prospějete?

Nakonec jsme se my, vyřazení zoufalci, rozběhli po letišti hledat testovací místo, které je samozřejmě až venku. Když jsem dosprintovala zpět až k odletové hale a viděla, že gate is closed, nerovný zápas o právo na dovolenou jsem vzdala. Jak jsme potkávali další zoufalce po cestě z letiště, ani ti nejrychlejší sprinteři odlet nestihli. Spíš ti tři brigádníci na gatu čekali, až všichni vypadneme, a nechali letadlo v klidu odletět. Karma je zdarma, hoši č. 3447 a 90686.

Snažili jsme se to navzdory skutečným nepříjemnostem s propadajícím ubytováním i půjčeným autem brát s humorem.

"Nejsme jediní, koho nepustili do Švédska. Před námi to udělali Jaroslavu Seifertovi, když dostal Nobelovku," vtipkoval Jarda. 

Když veze oba naše palubní kufry, vypadá jako senior v chodítku. To mně taky docela zvedne náladu. A pak skvělý zákaznický servis společnosti Booking.com, na kterou jsme se vždycky a všude mohli spolehnout. Když dva dělají totéž, není to totéž. 

 

Dnes, o dva dny později, už chci nad vším udělat křížek. Protože humbuk, který se strhl po zveřejnění informace o našem zážitku, měl další dopady na můj nervový i trávicí systém. Na jedné straně velká opora a podpora kamarádů, zvláště Aleše, zájem médií a vděčnost od lidí,  kteří díky zveřejnění informace stihli test udělat a mohli na rozdíl od nás odletět. Na druhé straně se zvláště na mě nalepila podivná individua, která patrně nemají vlastní život, a rozhodla se mě hejtovat a označovat za tvůrce hoaxů se snahou rozdělit společnost. Mě, která dodržuje všechna pravidla, rok a půl sedím na zadku doma a respektuju všechna opatření, protože si zdraví opravdu vážím.

Nemluvě o nesmyslných komentářích odpůrců očkování. Podle nejzábavnější paní prý nechápu rozdíl mezi zkušební vakcínou a očkováním. Její závěrečná smeč asi nejlépe ilustruje, jak komunikace státu v koronakrizi totálně selhala a jak někteří lidé zblbli. Napsala na můj fb:

Tak paní se nechá naočkovat a myslí si, že teď si může jezdit, kam se jí zachce.

Ano, přesně to si myslím! Protože ještě pořád doufám, že žiju v demokratické zemi, kde mám svá práva a své povinnosti a kde platí svoboda pohybu a svoboda slova. A kde si můžu svobodně vybrat, jestli se nechám nebo nenechám naočkovat, aniž by mě jedna či druhá strana urážela.

Zoufalství tohoto příspěvku přesahuje běžnou úroveň Zoufalcových zápisků. Přesto zůstávám optimistkou a věřím, že až vysoudím odškodné, někam poletím. Chcete se přidat? Třeba budete jako já v novinách, na internetu i ve hlavních Událostech České televize. A to jsem prostě jen chtěla jednou v životě přespat pod mostem.