Článek Matouše Hrdiny ze Seznamu, který mi přistál v sobotu ráno v e-mailové schránce, rozhodně stojí nejen za přečtení, ale i za přemýšlení. Titulek dnešního blogu jsem si vypůjčila z jeho textu. Je o tom, že Češi ročně vyhodí 400 milionů kusů oblečení. A že naše představa o ekologickém a šetrném nakupování v second handech je hodně scestná.

Vtipné je, že právě na sobotu jsem si se svou milou kamarádkou Claire naplánovala čistku ve svém šatníku. Probíhá to tak, že si postupně oblékám všechno, co mi ve skříni visí či leží. Všechno, co je odloženo v pytlích na verandě nebo v krabicích nahoře na šatní skříni. Stejně jako hrdinky Sexu ve městě mi pak Claire, usazená v mém ušáku, říká: Nechat nebo vyhodit. Claire mě dobře zná a má rozhled i vkus, takže jí opravdu bezvýhradně věřím. Hromádka věcí na vyhození ale roste jen pomalu. Mezitím si povídáme, smějeme se, sluníme se, dáme si dobrý oběd nebo kávu na terase. Prostě ideální holčičí den.

Když jsem do pracovny nanosila téměř všechno, a to slovo téměř je důležité, pochopila jsem, že mám problém. Mám tolik oblečení, že ho nemůžu vynosit. Než mě odsoudíte za rozmařilost a plýtvání, na svou obranu uvádím, že mnoho z věcí v pytlích a v krabicích mám řadu let. Že jsem se v minulosti pohybovala v prostředí, kde jsem potřebovala být pěkně oblečená a měla jsem příležitost i prostředky si pořídit něco nového každý měsíc.

„Za to oblečení, které sis koupila, jsi mohla mít novou kuchyň,“ podotkla Claire. A mně se zatmělo před očima.

Protože na rozdíl od dnešní podnikavé mládeže jsem neinvestovala do ikonických značek, které se dají prodávat či dokonce na prodeji vydělávat. Vybírala jsem si věci ve svém stylu, zajímavé, jedinečné, ulítlé, originální – a hlavně v mé velikosti. Tudíž neprodejné. Jsem přesvědčena o tom, že kdyby bylo ve všech obchodech k dostání kvalitní oblečení i v mé velikosti (a tím oblečením nemyslím šatové zástěry nebo květované stany), nesnažila bych se pokaždé urvat všechno, do čeho vlezu a je to aspoň trochu k světu. Ale to mě neomlouvá. Protože většinu zakoupeného jsem stejně nechala ladem ve skříni a nosila pořád dokola pár oblíbených kousků. Mia culpa.

Opravdu mě potěšilo, že přehlídka nových kousků ukázala, že jdu správným směrem. Pořídila jsem si několik opravdu zajímavých šatů, kabátků a bot, které mi sednou, sluší a určitě je využiju dlouhou dobu. A je jedno, jestli jsou na zakázku od módní návrhářky nebo ze zapadlého butiku v Ostravě. Proto jsme první hodinu nevyhodily prakticky nic. Z jedné tuniky mi Claire odpárala flitrové kapsy a udělala z ní univerzální kousek, jiné dvě košile jsme z hromádky k přešití přesunuly po zralé úvaze na hromadu věcí, se kterými se rozloučím definitivně. Několik šatů čeká na zkrácení a sako potřebuje přišít knoflík. Zuzko, kdy můžu přijít?

Ty tři obří pytle oblečení, se kterým se loučím, neprodám, ale jako obvykle daruji. Je totiž dokázáno, že pokud své oblečení prodáváte například na Vinted, za utržené peníze si koupíte další oblečení. Je to začarovaný kruh. Chtěla bych ho přetnout. Není to o nějakém odříkání, to je mi naprosto cizí, jsem požitkář. Je to spíše o principech cirkulární ekonomiky.

Více přemýšlet o svém konání. Neplýtvat penězi, surovinami ani vlastní energií. A čas od času si vyčistit šatník a nenošené věci poslat do světa.

Ne do zemí třetího světa, kde končí v oceánu, ale adresně tam, kde z něj bude mnoho dalších měsíců radost a užitek.

Šťastnou cestu, mé milované košile, co jste procestovaly svět, kalhoty tak chic a tak malé, že už je nezapnu, úplně nový svetře v barvě, která mi nikdy neslušela, trenčkote jasně zelený, který jsi mě provázel ulicemi Říma, šatičky dlouhé s žabičkami, které jste tak krásné na věšáku, ale ze mě děláte selku. Sbohem ztřeštěné mládí, plné kanýrů, manýrů a velkých puntíků. Sbohem spontánní nákupy, které přinášíte pocit štěstí a viny zároveň. Teď chci tu novou kuchyň, kde budu s láskou vařit pro své přátele, které nemusím třídit, upravovat ani vyhazovat.