Někdo má jednu babičku, někdo dvě, jiný i tři a více. Já mám Babiček osm. Tu poslední jsem dostala dnes k svátku a mám z ní opravdickou radost. Voní, šustí a zase mě dojímá, jako vždycky. Babičky v knihovně mi utěšeně přibývají.

Nejsem žádná sběratelka tohoto slavného knižního titulu. Sběratelé chtějí míc víc, a hlavně víc než druzí. Největší sbírku, nejrozsáhlejší, nejzajímavější. Já po ničem z toho netoužím ani v nejmenším. Já mám Babičku prostě ráda a kupuji si ji příležitostně, hlavně v antikvariátech. Jen tak, aby tam neležela v polici pod Jiráskem nebo ji ze strany neutlačovala Karolína Světlá.

První Babičku ilustrovanou Adolfem Kašparem jsem dostala od tety Olgy, když se z domu svého stěhovala do domu pro důchodce. Byla jsem malá, na základní škole a Babičku jsem z duše nesnášela. Museli jsme do čtenářského deníku psát po kapitolách, co se tam stalo, a rozdělili jsme si kapitoly se spolužáky, aby nikdo nemusel tu knížku číst celou. Přirozeně jsme vůbec nechápali, o co jde, a byla to příšerná otrava jen přepisovat ten děj.

Obávám se, že tímto přístupem zprotivila škola Babičku celým generacím.

Zbrusu novou Babičku jsem si koupila jen jednou, když ji ilustroval Martin Velíšek. Miluju nadsázku a černý humor a chaloupku na Starém Bělidle, která má střeše satelit, jsem tuze chtěla. Je to krásné vydání, jedinečné.

Ilustracemi se liší jednotlivé knihy samozřejmě nejvíce, protože text je pořád stejný. Jednochudý. Krásný. Obrázky Zdeňka Buriana, Vladimíra Tesaře, Vítězslavy Klimtové či Josefa Vodrážky jsou spíše tradiční a starosvětské, Michal Velíšek pojal výtvarné ztvárnění příběhu moderně, nevšedně a po svém. Mám i vydání s černobílými fotografiemi z filmu Babička z roku 1940 s Terezií Brzkovou v hlavní roli.

Postupně jsem se do vyprávění Boženy Němcové zamilovala. Přišlo to až s dospělostí, zkušenostmi odžitými na vlastní kůži, s pochopením, že v životě jsou nejdůležitější ne věci, ale lidé, které kolem sebe máme. Poslech rozhlasové četby na pokračování jsem doslova proplakala. Když si ještě představím, za jakých okolností a v jakém zdravotním stavu ji Božena Němcová psala, bere mi to dech. Ta kniha je geniální, ale není pro každého. A už vůbec není pro děti. Pohádky Boženy Němcové, to ano. Ale Babička do školních osnov jako povinná četba nepatří.

Dnes jsem dostala od své tchyně Babičku nejnovější. Vydání tak čerstvé, že je kniha skoro teplá. Tentokrát příběh doplnila svými ilustracemi Míla Fürstová, česká grafička žijící a tvořící v Anglii. Covidová opatření jí nedovolila přicestovat do ČR, takže nabírala inspiraci v podobné anglické krajině, kterou pro ni objevil její muž. Zvláštní barvy dodávají knize opět jinou atmosféru a já se nejvíc těším na to, až se s knihou schovám někam do koutku a budu si číst. A prohlížet. A laskat se s ní.

Babičky jsou na světě proto, aby činily svět laskavějším a bezpečnějším místem k životu.

Když už, jako já, žádnou vlastní babičku nemáte, pořád ještě můžete najít útočiště v moudrosti naší společné Babičky, která je a bude nesmrtelná.

Jak to máte s Babičkou Boženy Němcové vy? Našli jste si k ní cestu? A které vydání máte nejraději?