Domů

Z Liberce domů do Hostýnských vrchů to trvá pár hodin, ale my jsme si na cestu vyhradili celý den. Rozloučili jsme se s Šárkou a holčičkami, zamávali Ještědu v mlze a vydali jsme se s Jardou na poslední část road show podél státních hranic.

Zažili jsme s Jardou kdysi v Římě syndrom vatikánských muzeí, tedy otravu krásou v přílišném množství. Dnes se snaží o totéž příroda, kterou projíždíme.

Nedá se to vyfotit, protože je to děsný kýč. Naživo je to ale krása nebeská. Slunce, čerstvý vzduch, čistí příroda s barevným listím, hřbitov v Dolním Kořenově, člověku jde z toho hlava kolem.

Ještě navíc mi Jarda koupí na památku perličkový náhrdelník v jenom z mnoha obchodů s bižuterií a sklem. Ještěže Harrachov je přesně takový, jako jsem si myslela. Mrkneme na skokanský můstek, projdeme narvanou kavárnou – a rychle pryč od těch davů a apartmánových domů.

Fotíme si cestou další roubenky, Jarda i za zatáčkou jedné frekventované cesty. Okolo Rokytnice nad Jizerou míříme do Trutnova nebo Turnova, dost se to plete. Tak je to Trutnov. Moc pěkné město. Obhlížíme fontánu na Krakonošově náměstí. Kromě Pána hor jsou zde i čtyři permoníci, kteří vypadají úplně jako můj soused Pavel Malének. To nás dost rozveselí.

Podloubí lemuje celé náměstí a dodává mu skvělou atmosféru. To je velká škoda, že se podloubí zachovala jen málokde. Chrání chodce před nepřízní počasí i slunečním žárem a jsou velmi fotogenická. A dá se tam hrát na honěnou, což ale není náš případ.

Jarda kráčí ulicemi jako národní buditel a já za ním pajdám jako stará posluhovačka.

Když jdu dle instrukcí zaplatit parkovné na recepci hotelu, zjistím, že recepce je ve druhém patře. To je velmi praktické řešení. Než tam vylezu a slezu patrně naskočí další hodina. Ještěže se vzápětí uklidním pohledem na další přírodní krásy, které se takto z okýnka automobilu jeví krásné i mně, kavárenskému povaleči. Adršpašské skály jen zahlédneme, ale průjezd barevnou alejí v Bohdašíně si natočím i na video. Jedeme podél hranic a míříme do Broumova. Nevím, jestli další pocit štěstí vydržím.

Broumov je pozoruhodné město. Krásné domy na náměstí, věhlasný klášter s velkou zahradou, kterou si projdeme, a navíc hřbitov s dřevěným kostelem Panny Marie. Ten je nejstarší dochovanou památkou lidové dřevěné sakrální architektury u nás. Den se rychle krátí, ale tady se zastavil čas. Vždycky studuju zvláštní jména na náhrobcích. Nacházím Hortulánu, Idefonsu, Rogerii, Zikmundu či Simeonu. Jsou to všechno členky Šedých sester z řádu sv. Františka. Co se jim stalo, že všechny zemřely přibližně ve stejném období?

Jako nejzajímavější mi přijde jméno Ilumináta Hampejzová. Ten kontrast přijatého jména a původního příjmení je hodně kuriozní.

Závěr našeho putování je ryze praktický. Jarda míří do Polska, kde si hodlá koupit levnější, za to kvalitnější potraviny. Plní košík i náruč a vypadá šťastně. Já takto nakupovat neumím. Po hodině držím v ruce jedno máslo a pytlík s bonbony. Jsem marná. Nechci utrácet, abych ušetřila. Ke štěstí mi stačí, že na mě můj muž počká v Přerově a naloží si mě do auta. Jarda pokračuje tmou do Brna i se svými zásobami rybiček, sýrů, levné rýže a pochutin.

Výlet je u konce. Mám obě nohy vyléčené, hlavu v oblacích a v srdci spoustu krásných vzpomínek. Tak zase někdy někde příště. Chcete nás? My přijedeme!