Velikonoční svátky trávím letos mimo domov. Žádný jarní úklid, pečení, vaření, zdobení, obsluha koledníků. Odjíždím s Jarda Tour do Itálie. Kam, přesně nevím, zato je jisté, že bude zima a taky pršet. Kromě Jardy, v Zoufalcových zápiscích proslulého hrdinu, ostatní posádku vozidla neznám, tedy Lenku vůbec a Báru 2 jen letmo.

Pravidla cestování s Jardou se nemění. Není to nic pro slabé a plačtivé povahy.

Už první zprávy v Brně jsou zajímavé. Místo velkého a prostorného SUV půjčil Jarda modrobílou Kiu, která dostala jméno Montek. Role řidiče se ujal Jarda a nás, tři Julie a naše zavazadla, se snažil nacpat do auta s nejmenším kufrem v širokém okolí. Komu by záleželo na pohodlí, když nás čeká celý den v autě! Prý zaškrtl políčko „velké auto“, ale ve skutečnosti se velké může zdát jen milovníkům angličáků. Ale Montek je barevně výrazný, nový a plně pojištěný, takže se nakonec vejdeme i s mokrými deštníky, svačinami, balíkem vod a jedním lehkým spacákem, který prý s sebou Lenka vozí pokaždé. Jarda dostane k narozeninám leporelo s autíčky, aby se je naučil poznávat podle velikosti.

Při cestě Rakouskem se snažím posádku naladit svým oblíbeným jódlujícím zpěvákem, ale minimálně v hudebním ohledu jde v autě o velmi nesourodou skupinu. Když opustím Franzla Langa a začnu zpívat na hit skupiny Kiss místo původního textu I was made for loving you baby, You were made for loving me naši normalizační verzi „Já mám boty z umělý hmoty, já mám boty ze Svitu“, všichni se smějí jako blázni. Do toho neustále padají poznámky od Báry 2 ve slovenčině, což je příjemným zpestřením celého výletu. Víte, jak se slovensky řekne řeřicha? Žerucha!

Bára 2 komentuje pohled na každý kopec kamení v Alpách slovy – Tady by sa bicyklovalo! Což je asi ta poslední věc, na kterou pomyslím já. Lituju všechny chudáky, co žijí pod horským masivem, ze kterého crčí voda, padá kamení a které svírá krajinu jako obří drtič. Lenka s Bárou 2 ze zasněžených kopců a domků na nejnepřístupnějších místech kopců učurávají blahem. Míjíme Linz i Innsbruck, protože Jarda tady už byl, což je vždycky problém. Najde proto nějakou výmluvu, proč tam neodbočit. Do Linze se prý nedá vjet autem a Innsbruck je zajímavý jen pro ty, co chtějí skákat z můstku. Takže smůla. Prvním místem, kde skutečně vylezeme z auta rozhýbat ztuhlé klouby, je italský Brixen. Vyhnanství Karla Havlíčka Borovského.

Po cestě zjišťuju zajímavé informace. Například že Borovský tady žil na náklady c.k. monarchie. Měli i služku, kterou posílali pro jídlo do hostince. Platil císařský dvůr. To je báječné, s ohledem na to, že v Brixenu napsal většinu protimonarchistických textů a satir. Jarda, novodobý obroditel a horký adept na vyhnanství, které by mu rádo platilo město Valašské Meziříčí, nám vysvětlil, že pro vlastence je nejtěžší, když ho odříznou od domoviny. Co na tom, že si Havlíček v Brixenu vyléčil tuberkulózu, dostával plat jako vyšší úředník a byt a stravu mu platili.

Domov je domov. Proto se tam co nejdříve vrátil, a umřel.

V Brixenu se udála i spousta dalších zajímavých věcí. Například hostinec U slona, kde Havlíček také jistou dobu bydlel, získal svůj název od skutečného slona. Ten doputoval do Brixenu jako dar od tureckého sultána pro císaře Maxmiliána. Zvíře po dlouhé a náročné cestě v Brixenu onemocnělo a půl roku ho tady dávali dohromady. Pak do poslali do Innsbrucku, a co myslíte? Taky tady umřel. Jednoznačně se vyplatí v Brixenu zůstat.

U domu s pamětními deskami, připomínajícími pobyt českého satirika v tomto malém domě se zahradou, pouštíme Hutkův hit Havlíčku, Havle a píšeme do pamětní knihy vzkaz: Čeští obrozenci jsou ti v patách. Danke. Na patos není vhodná doma. Vytrvale prší až leje, je 6 stupňů a Montek občas píše řidiči, že na cestě hrozí riziko námrazy.

Brixen, italsky Bressanone, je malebné městečko se spoustou kostelů a krásných uliček. My ale spěcháme dále na jih do Verony. Snažím se posádku rozveselit čtením příběhu o vlakové soupravě s římskou smetánkou a šesti sloužícími, která v roce 1911 vjela do železničního tunelu a už z něj nikdy nevyjela. O třicet let později se v Mexico City objevila skupina italsky mluvících lidí, kteří tvrdili, že přijeli vlakem z Říma. Zavřeli je do blázince. Nás cesta časoprostorem nečeká. Jen musíme trpělivě snášet Jardovy řeči o tom, že Juliin balkon ve Veroně je nesmysl a turistická past, přesto je přehlasován. Tři Julie na jednoho sebelítostivého Romea je přece jen velké soustu.

Verona je nádherná. Po cestě přívaly deště, ale tady najednou pršet přestane, jen mramorová dlažba v délce několika kilometrů je mokrá, kluzká a nerovná. Kocháme se scénami z filmu Dopisy pro Julii, obdivujeme renesanční památky, užíváme kouzelné atmosféry. Jen dva kluci na nádvoří se sochou básníka Danteho zjevně netrpí žádný přehnaným respektem a uprostřed té středověké a místy antické nádhery hrají fotbal.

Bára 2 tvrdí, že ji nejvíce baví toulky městem jen tak a nadzízaní do okien. Kdyby nás Jarda pořád nevyzýval, abychom něco googlily a zjišťovaly, byl by to ještě příjemnější podvečer. Nevěděly bychom o Veroně nic, ale užily bychom si to víc. Už potmě pokračujeme do prvního ubytování na břehu jezera Lago di Garda. Ale o tom zase až zítra.