Den první

Jakú rychlosťú to frčí, to metro? Začíná série maminčiných dotazů, který budu čelit následujících deset dnů, aniž bych kdy našla odpověď. Odjíždíme na společnou dovolenou, kterou jsme mamince v rodině nadělili k osmdesátinám. Já jsem součást balíčku. Doprovod. Hledač odpovědí. Kronikář. A krizový manažer.

Míříme směr ostrov Ischia, a to s cestovní kanceláří pro lidi 55+, kam ještě nepatřím – VYKŘIČNÍK! Po hodině strávené s ostatními účastníky zájezdu ve frontě na check-in na pražském letišti maminka konstatuje, že jsou tu jen dva normální lidi, a to jsme my dvě. Já docházím k závěru, že nevím, jestli to dám. Obě se shodujeme, že jediným bonusem je fakt, že v letadle plném seniorů není jiné dítě než já se svou maminkou.

Naštěstí máme velkou posilu v podobě naší Martinky, která jako překvapení pro babičku dorazila na letiště za námi a podporovala nás až do odletu. Jaká škoda, že neletí s námi. Ona se umí smát věcem, které nikomu směšné nepřipadají. Tady by si přišla rozhodně na své.

Místo do Neapole letíme do Salerna. Já bych toto místo pojmenovala spíše Inferno. Let je v pohodě, přistání jako do peřiny a po vystoupení z letadla cítíme krásné teplíčko. Potud paráda. Místní letiště je jeden z divů světa, bohužel ten, který vidět nechcete. Letiště Brno je proti němu nejrušnější letecký uzel světa. Když vejdeme do letištní budovy, najednou všichni stojí a těch 200 lidí se zasekne ve dveřích. Důvodem je fakt, že nemají kam jít, protože letiště je velké asi jako náš obývák a karusel na kufry má jen pár metrů. Netrvá dlouho a pochopíme proč.

Na letišti jako dlaň je velké množství security pracovníků, kteří nám rukama ukazují směr cesty k zavazadlům. Bez nich bychom ty jedny dveře rozhodně nenašli! A pak jsou tady finančáci, zevlouni a řada uniformovaných mužů. Kufry z letadla ručně vykládají dva zoufalci s jednou kárkou. Karusel v obýváku vždycky zabzučí, vyjedou dvě rolety a pak se na páse objeví tak pět kufrů, které shodou okolností nejsou nikoho, kdo se procpal až sem. Pak se neděje nic, dlouho nic, a tak za deset minut vyjede zase pět kufrů. Teplota v místnosti stoupá a napětí taky.

Než mají všichni z letadla svá zavazadla, trvá to asi 90 minut! Stát hodinu a půl na slunci před nastartovanými autobusy bez vody a čekat, než budeme všichni, bylo dost vyčerpávající. Maminku vytočil příjezd „namyšlených fracků“, tedy nějakých fotbalistů, kterým vyložili tašky z jiného letadla velmi svižně a odjeli v pohodě asi hodinu před námi. „A ještě mají všechno oblečení a vybavení zadarmo,“ dokončila své úvahy na téma privilegovaný život fotbalistů. Nakonec se podařilo rozdělit i naše lidi do autobusů a naše průvodkyně nám oznámila, že trajekt odjíždějící za dvě a půl hodiny z Neapole pravděpodobně stihneme. Ovšem mezitím bude technická přestávka 20 minut na toaletu a občerstvení.

Myslím, že i průměrně inteligentní člověk by si spočítal, že když přijedou čtyři plné autobusy na stejnou benzinku, za 20 minut bude polovina lidí ještě stát ve frontě na záchod a druhá ve frontě u kasy. Bohužel průvodkyně to netušila. V celém obchodě obsluhoval jediný člověk, velmi zrelaxovaný, kterého rychlý výsadek vůbec nevyvedl z míry. Já jsem se po půl hodině rozhodla, že vodu ukradnu, protože jinak zemřu žízní nebo mi praskne cévka v nekonečné frontě u pokladny. Maminka začala být nervózní a jak je jejím dobrým zvykem, začala průvodkyním sdělovat svůj názor na organizaci technické přestávky, která se protáhla skoro na hodinu. Sraz v Praze byl v 9 hodin ráno. Teď bylo 18 hodin a slunce se chystalo zapadnout, ale my jsme ještě pořád trčeli v zácpě v Neapoli.

Naše průvodkyně se rozhodla odvést naši pozornost a chopila se mikrofonu. Hodinu bez přestávky mlela jedno přes druhé a co bylo naprosto fascinující, většina informací měla na nás, klienty mířící na dovolenou, negativní nebo devastující dopad. Zmínila stoupání magmy pod povrchem zemským, sesuvy půdy, dala si práci s vulkanickou předpovědí. Před každým výstupem nás varovala, že vystupujeme na nějakou hranu, takže jsem očekávala pád do propasti pokaždé, když jsem byla donucena autobus opustit. A před naloděním na trajekt zdůraznila, že se budeme sami pohybovat ve velmi chaotickém prostředí, kde nás může něco přejet, v lepším případě skútr, v horším kamion. A rozhodně si předtím máme zajít na zmrzlinu.

Kdybychom nebyly s maminkou tak strašně unavené (žíznivé už ne, protože vodu jsem si opravdu odnesla a po zvážení svého hodnotového žebříčku jsem se vrátila a nechala jsem peníze na pultě), asi bychom se i zasmály. Dozvěděly jsme se, že voda na Ischii je přiváděna potrubím z Neapole a je plná chemikálií, ovšem je zdravotně nezávadná. Maminka vznesla veřejně dotaz na to, jak je to potrubí dlúhé? Opět se nedočkala odpovědi. Začala jsem hledat brufen. Věci šly šejdrem, to prostě cítíte v kostech. A ten chaos, hluk, bláznivá směs dopravních prostředků, lidí, lodí a pocitu zmaru pořád stoupaly.

Průvodkyně nás zmátla jmény všech svých kolegyň, které si pletla i ona sama, takže jsme vůbec nevěděli, jestli máme hledat Petru, Pavlu, Nelu nebo Alenu. A pak nás definitivně dorazila sdělením, že problémy s ubytováním budou řešit až ráno. Slovo problém určitě nechcete slyšet, zvláště pokud jste na cestě už 17 hodin a ještě pořád jste v Evropě. Maminka mi sdělila, že příště poletí už jen na ostrov, kde mají letiště. Což byla z hlediska jejích budoucích plánů skvělá zpráva, ale v tomto kontextu jsem cítila stoupající naštvání.

Trajekt byl asi nejlepší částí cesty, slunce zapadlo, voda nás pohupovala a člověk by mohl dýchat svěží mořský vzduch, kdyby třetina lidí na palubě zrovna nekouřila. O zbytek ničím nerušené relaxace se postaraly dva lodní komíny a hlučný motor. I tak to byla aspoň podívaná. Než jsme dorazili na hotel, ještě jsme v rámci „logistického oříšku“ zajeli s autobusem do depa, kde přeložili naše kufry do menšího auta, zatímco z jiných autobusů se valily zmatené davy lidí a motaly se tmou z místa na místo, a jejich opuštěné kufry putovaly sem a tam.

Do hotelu jsme přijeli před devátou hodinou večer. Vystoupili jsme nejen na hranu, ale i do vozovky, a tmou šli nějakou zadní cestou na recepci. Té velela korpulentní Italka s tak zvučným hlasem, že všichni ostatní ztichli. Procpaly jsme se s maminkou k pultu mezi prvními a dostaly vysněný klíč od pokoje. Když jsem se podívala ven přes dveře, viděla jsem, jak můj kufr bere nějaký muž tmavé pleti a odjíždí s ním. Vyběhla jsem ven, vytrhla jsem mu kufr z ruky a vykřikla něco jako Huš! Huš! Načež jsem se dozvěděla, že je to zaměstnanec hotelu, který nás musí k pokoji dovést. To neznělo moc dobře.

Skutečně nás vodil úzkými uličkami, samozřejmě do kopce, pak jsme se chvíli motali v labyrintu bílých budov, schodišť, bazénů až k budově skoro v sousední vesnici. Někde uvnitř byl náš pokoj v přízemí s výhledem na kontejner. Než jsme si toho mohly všimnou, musely jsme s maminkou hledat cestu zpátky do hlavní budovy na večeři. Bylo po 21. hodině a chtělo se nám všechno, jen ne jíst. Navíc se ukázalo, že v rámci interní selekce hostů patříme do skupiny Ti, co jedí v nejzapadlejší jídelně v hotelu na konci dlouhé chodby za záchody.

Vedoucí číšník zde bezpečně slouží od konce války, neznámo které. Plouží se mezi stoly v podivném hacafraku a dohlíží na další zmatené číšníky, kteří jsou také rozděleni do nějakých záhadných skupin. Než jsme dostaly své pivo, sdělila jsem svou objednávku třem různým mužům. Jeden mi řekl, že objednává jen vodu. Druhý mi vůbec nerozuměl. Senilní vedoucí na to, že jsem po něm něco chtěla, zapomněl až po dvou metrech. Pivo nakonec přinesl někdo úplně jiný. Ani jsme nic nejedly a už jsme s maminkou spěchaly do postele.

Jestli si myslíte, že přeháním a že to určitě nebylo tak hrozné, tak opravdu nebylo. Tedy v porovnání s tím, co se stalo v dalších minutách. Šla jsem se osprchovat a dala jsem noční košili. Maminka se vybalila a šla do koupelny po mě. V okamžiku, kdy byla úplně nahá a já polonahá, jsem chtěla rozsvítit na balkoně. Zablesklo se a celý pokoj se rázem ocitl v úplné tmě. Musela jsem otevřít na chodbu, najít mobil a vyvést maminku z koupelny, aby nespadla. Pak jsem zaťukala na laskavou sousedku, která obětavě běžela na recepci. Maminka si oblékla jen tak nějaké šaty. Pojistky nešly nahodit.

Po době delší, než by i mladý člověk plný sil vydržel, přišel do naší temné komory mladý muž z recepce. Měl oblek, voněl a byl rozhodně to nejhezčí a nejpříjemnější, co jsem ten den viděla. Přinesl klíče od jiného pokoje a donutil nás, abychom všechno nechaly ležet a šly spát jinam. Že nás tam zavede. Já jsem si vzala jen mobil, maminka jen kalíšek na zuby. V malém výtahu jsem stála v noční košili s hvězdičkama nalepená mezi tím mladíkem a maminkou, která opravdu byla na konci svých sil. Představila jsem si, že se ten výtah s náma zasekne, a chtělo se mi smát.

Čekala jsem, že nás ten mladík uloží, přikreje a políbí aspoň na čelo, ale zmizel rychlostí blesku. Asi taky nečekal, že noční šichta může být takové peklo. Tak jsme si lehly samy a celou noc se tahaly o jedno prostěradlo a umíraly žízní. Maminka neměla svůj polštářek, takže se nevyspala, navíc ji chytaly křeče do nohou. Já jsem už na nějaké křeče neměla síly, prostě jsem jen ležela a přála si být doma ve své postýlce. Maminka řekla, že tento pokoj nemá balkonové dveře a že se jí to nelíbí. Pak zjistila, že nemá ani balkon, což ji poněkud rozveselilo.

Korunou evaakuační anabáze byl ovšem náš ranní přesun do původního pokoje, do kterého šla troška světla z balkonových dveří. Plížily jsme se po schodech jako myšky, ale jedna z uklízeček nás radostně oslovila. Jdete na snídani? Usmála se. Ne, vracíme se do svého pokoje, řekla jsem jí. Její výraz napověděl, že to nebyla dobrá formulace v žádném jazyce a že vyvolala asi představu, že se po divoké noci vracíme od nějakých amantů. Světla stále nesvítila. A venku začalo pršet. Vložila jsem do kabelky klíče od obou pokojů s tím, že se jich do vyřešení nevzdám.

PO návratu ze snídaně byla na našem pokoji uklízečka a světla svítila. Teprve pak přišel člověk, který je měl opravit. Abych to zkrátila, teď už jsme znovu přestěhované a ležíme ve třetím pokoji za posledních 14 hodin. Jsme v hlavní budově, vidíme z postele na palmy a moře a začíná svítit slunce.