Tak se jí to podařilo. Moje osmdesátiletá maminka mě uštvala tak, že jsem musela polknout dva brufeny, abych se vůbec dala dohromady. Ona je v pohodě. Bez mobilu, peněz a starostí naplňuje každý den aktivitami tak, abych prakticky neměla možnost nabrat sil. Takže Zápisky jsou občasné a já vyřízená tak, že nestíhám ani nikomu poslat fotky, zatímco maminka už se těší, co přinese další den. Vše je tak, jak má být.

Včera jsme se vydaly pěšky do nedalekého městečka Forio, kde jsme chtěly najít dva kostely: první Soccorso byl v naše milovaném filmu Nebožtíci přejí lásce zachycen jako márnice. To se nám povedlo, a byl to vskutku úchvatný pohled na bílý kostelík tyčící se na břehu proti modré hladině moře. Úplně se mi vybavily scény jako:

„Řekněte tý tlustoprdce, že ji svezu.“

„Že pánovi děkuju.“

Místní ohledávač mrtvol nepřijel, ale na skútru tady jezdí hromada lidí. Pak se na ostrově uživí spousta těch maličkých divných aut, která zapasujete do zdejšího divokého provozu snadněji než ty krávy, co mají všichni v Česku. I tak má většina aut něco promáčklého nebo upadnutého. Je to půvabné, jak všichni troubí, lidé se pletou autům do cesty a nikdo se nezlobí. V tom chaosu je spousta ohleduplnosti. Stejně jako je u italských mužů z jihu zakódována primární slušnost k ženám. Každý vás pustí před sebe, automaticky, s úsměvem. Patrně vliv silných matek a katolické víry mnoha generací před námi.

Druhý kostel sv. Víta, patrona Foria, jsme nenašly. Ani jeho sochu. Maminka Vítová ho chtěla přirozeně pozdravit, přízeň je přízeň, ale nepodařilo se. Prý má dvě věže: na jedné jsou kostelní hodiny a na druhé zvony. Kdybyste šli někdy náhodou kolem, že pozdravujeme. Kostel opravdu existuje, naši spolustolovníci ho našli na kopci nad Foriem a ukázali nám fotku. Tak se začínám trochu bát, že ho budeme hledat znovu.

Ovšem našly jsme poštu! O poště ve Foriu mluví každý prodavač v trafice či potravinách v okolí deseti kilometrů pokaždé, když chceme koupit poštovní známku. Protože zatímco pohlednice ještě koupíte, známky, jako na mnoha dalších místech světa, jsou už nedostatkové zboží. O poštovních schránkách nemluvě.

Když jsme s maminkou vstoupily na práh pošty, jenom jsme se na sebe podívaly. Vypadalo to tu jako v obchodě se smíšeným zbožím, který vykradli. Měli tam kráječ na pizzu, brýle, drogerii a spoustu dalších krámů, ale když jsem k pěti pohlednicím blednoucím na stojanu tak od devadesátek chtěla koupit známku, prodavač mi sdělil, že má jednu. Jako jednu jedinou známku. Pohlednice máme všechny napsané, ale zatím jsme se nerozhodly, komu tu jednu pošleme.

Fascinující byla i tržnice naproti pošty. Měli jsme úžasné čerstvé ryby, a tudíž i omračující smrad hned při vstupu. Jakmile máte mečouna v pytlíku, můžete se stavit hned vedle u stánku se spodním prádlem značně erotického střihu. Symbióza je téměř dokonalá a ten dojem už nerozměnily ani další zbytečné stánky. Nakukujeme do kostela Santa Maria Loreto, zdejší kněz má mikroport, takže žádné mrmlání pod fousy, ale pěkně zvučně halasí slovo boží pro každého v kostele i pro všechny na chodníku před ním.

Nejvyšší čas dát si kafe a Limoncello Spritz v kavárničce na malém náměstí a pozorovat dění kolem. To nám opravdu jde skvěle. Servírka dělá svou práci s radostí, její mladší kolega z donucení. Je v tom strašný rozdíl, a ve službách je to zvláště viditelné. Já bych číšníka v umolousaném tričku nepustila na plac, ale mě se nikdo neptal. Tak ještě pomluvíme všechny ostatní lidi v kavárně a většinu kolemjdoucích. Tohle miluju, kdykoliv kdekoliv s kýmkoliv, ale s maminkou, která ve svém bystrém úsudku rozhodně nikoho nešetří, zvláště.

Je krásné vlahé počasí, člověk sedí bosky, ale není mu horko. Ovšem zpáteční cesta do kopce se slunečním žárem za krkem a nákupem v ruce mě dorazí. Maminka vykřepčí i poslední prudké stoupání k recepci, já mám na mále. Stojím ve studené sprše pár minut, než přijdu k sobě, a stejně si musím vzít prášek od bolesti. Maminka si pár minut poleží v posteli a už má plán, co budeme dělat dále. Půjdeme se podívat k moři, tedy znovu z kopce dolů, a koupíme další vody. Ty budu muset vysmýkat zase nahoru.

Nedostatek balené vody je největším nedostatkem hotelu vůbec. Ani ke snídani si nemůžeme dát vodu, kromě té chemikálie z kanystrů, kterou přivedlo potrubí z Neapole. Buď tohle čiré šílenství nebo přeslazenou šťávu. Večer si za litrovou láhev pitné vody účtují v hotelu 3 eura.  Nejbližší obchod sice není daleko, ale převýšení by ocenili hlavně horolezci v přípravě na zdolání Anapurny. Proto je hotelový shuttle fakt neocenitelný, pokud se do něj vejdete a pokud zlomíte řidiče, aby vás nahoru vyvezl. Náš den ale končí nebeským klidem. Za volantem sedí Ahmed. Svět je zase v pořádku.

Náš pokoj v hlavní budově má nejen nádherný výhled, ale je situovaný u místa, kam si chodí personál kuchyně odfrknout na začátku a konci směny. Vůbec nám to nevadí, naopak. Ten cinkot příborů, hlasy plné smíchu, vyprávění v jazyce, kterému nerozumíme, to vše je takový milý podcast k začátku a konci každého dne. Některé jedince už rozeznáváme po hlase, jiní jsou nezapomenutelní celkově. Třeba mladý číšník, kterému náš VIP stůl říká Pavel Liška.

Vypadá trochu jako náš herec a chová se hodně jako v rolích v Návratu idiota a Pupendu. (Repráky hír.) Možná je to ADHD, možná marihuana, každopádně chlapec je ráno mrákotný, ale večer se dostává do varu. Pobíhá po jídelně, vykřikuje chicken, chicken, poráží stoly, lidi i hromady talířů. Jakmile se vychýlí z vodorovné polohy a začně běhat tak nějak nakřivo, začne to být zajímavé. Nemůžeme z něj spustit oči.

Paní M. u našeho stolu je patrně nejdrobnější ženou v jídelně, přesto je pro číšníky největší překážkou na cestě od kuchyně kamkoliv. Narážejí do ní vozíky, padají na ni hosté i personál, její židle se pravidelně otřásá, když o ni někdo nebo něco zavadí. Je sympatické, že se nehodlá přesunout na jiné volné místo u našeho kulatého stolu, proč taky. Přišli bychom o další dílek zábavy, na kterou se celý den těšíme. Protože na jídlo se moc těšit nemůžeme, nikdy nevíme, co skutečně dostaneme.

Překlady jsou stále záhadné a nevěrohodné. Navíc nás lákají jídla z obědového menu, které nemáme. Pan M. například zjistil, že k obědu se podávaly těstoviny s Venušinou mušlí. To by se všichni muži olizovali! Ale k večeři si musí vystačit s kachnou na pomeranči, což je zřejmě typické italské jídlo pro poslední horké dny. Naštěstí máme k jídlu spoustu dalších drobných radostí, jako je VIP obsluha pana provozního ze staré školy, který se ani nešourá ani netřese jako ten hlavní číšník, který, když nese na tácku poháry se zmrzlinou, zvoní jako Loreta.

Pan provozní přijde, obslouží náš stůl, zřejmě jen tak pro osobní potěšení, a pak náhle a tiše zmizí. Je pěkně oblečený a oblek mu padne, na rozdíl od těch podivných hacafraků ostatních. Chápe moje křížky u menu napoprvé, neptá se desetkrát na to samé jako ostatní. A určitě chodí v neděli s maminkou do kostela. Na rozdíl od nového barmana, kterému říkáme Othello. Je malý, mladý mouřenín z Ischie, chodí úplně rovně a pokaždé, když po něm něco chci, zejména pivo, tváří se tak, že by mě nejraději uškrtil.

Tak si tady vesele žijeme. Žádné velké povalování nebo prodlení. Západy slunce. Vznášení se v teplé vodě. Cesty tam a zpět a zážitky všeho druhu. V noci jsem si vzala další prášek od bolesti a ráno jsem byla připravena čelit další výzvě: poznávací cestě po ostrově na vlastní pěst pomocí MHD. Nemám dost času, abych vám vysvětlila systém zdejší dopravy, ale pro obslužnost všech obydlených a turistických míst je hlavní spojnicí okruh ostrovem, který nevede kolem moře, ale je posazený trochu výš. Autobusy po něm jezdí doprava nebo doleva. Zastavují obvykle tam, kde na ně zamáváte.

Na jeden lístek můžete jet až na konečnou. Takže jsme s maminkou vystoupaly nad hotel, našly něco jako zastávku a odmávly autobus CS jedoucí doleva. A pak jsme 70 minut jely jižní částí ostrova až na severovýchod do hlavního města Ischia Porto. Maminka byla směrem jízdy dost zmatená. „Jak můžeme jet na jih, když jedeme nahoru,“ ptala se mě opakovaně. No to se těžko vysvětluje. Na jihu jsou prostě hory, včetně té nejvyšší Epomeo, kterou jsme s odvážným autobusákem málem zdolali. Viděli jsme všechny zajímavosti, pobřeží, vinice, domy a obchody tak blízko cesty, že se divím, že se někdo odhodlá do nich vstoupit nebo z nich vystoupit. Autobus jezdí tak dva centimetry od kliky a pokud nemáte kliku, viděli jsme i místní funebráky.  

Jak se auta v těch úzkých klikatých cestách vyhnou s autobusem, to raději nechtějte vědět. Já mám trénink z Cinque Terre, kde navíc řídil Jarda, takže člověk hledal pojistnou smlouvu pokaždé, když jsme někam vyjeli. To byly teprve výstupní hrany! To byly srázy a příkopy a vyhlídky! Něco jako tady. Když jsme dorazily jako poslední dvě pasažérky do přístavu ve městě Ischia, začalo pršet. Ale protože mně také stačí říct každou informaci jen jednou, vzpomněla jsem si na radu průvodkyně Petry, našly jsme autobus č. 7 a dojely jsme prakticky až pod Aragonský hrad. Tady už svítilo slunce, pofukoval vítr, moře omývalo starý most spojující pevninu s hradem vytesaným do skály. Byla to naprostá nádhera!

Nebudu vás týrat popisem skvělé kávičky a pizzy přímo z pece, ani popisem úzkých uliček s balkony plnými prádla, ani vůni na ulicích a šplouchání moře, které bylo na východní straně ostrova klidné, i když u nás na západě bouřilo celý den. Vždycky, když začalo pršet, odněkud se vynořil nějaký autobus, který nás popovezl kousek dál, kde svítilo slunce. Škoda, že jsem si nevyfotila hlavní autobusové nádraží v hlavním městě ostrova. Nejvíce to připomínalo točnu u hospody na nějaké moravské vesnici. Kde autobus zastavil, tam. Rovně, šikmo, kolmo, zepředu, zezadu. Malý plácek, který vyžadoval bystré oko a rychlé nohy. Naskočily jsme do skoro správného autobusu, a dokonce se nám podařilo správně vystoupit i po cestě severním okruhem po ostrově. Jsme prostě borky!

Zítra je neděle, dokonce i tady, kde je neděle každý den. Snad se vítr a moře uklidní a já strávím aspoň jeden den povalováním a čtením knížky, kterou vláčím s sebou, aniž bych ji měla čas aspoň otevřít.