V jedné staré české písni se zpívá, že jsou dny, kdy svítá o něco dřív. Tady na jihu Španělska tedy rozhodně svítá o něco později. Vlastně je tu dost dlouho tma jak v měchu. Snídáme o půl osmé za naprosté tmy. Pak se jako lusknutím prstu rozední a je zase světlo o dost déle než u nás. My paprsky španělského slunce hodláme využít do poslední minuty.

Dnes nejedeme naším nablýskaným novým Fiatem. Jedeme Juanitou. Jarda se cítí líp, když zajíždí nějakou ženskou než obyčejný vůz, a dokonce ji naučil, aby se sama otevřela, když přichází. Také jsem pustila v Juanitě rádio, ovšem má radost netrvala dlouho. Ani popík, ani klasické veselé opery. „S tou hudbou šetři. Uvědom si, že jedeš se třemi učiteli hudby, kteří mají jarní prázdniny,“ vysvětlil mi Jarda. Já to chápu velmi dobře. Občas se auto změní ve sborovnu a mně se vrací děsivé vzpomínky z dětství, kdy se paní učitelka šest let marně snažila naučit mě hrát na klavír. Pak tiše zesnula.

Jedeme směr Alhambra. V batohu mám 4 vstupenky, které jsem urvala na internetu za nejlepší cenu víceméně náhodou. Přestože je únor, tady v Andalusii panuje čilý turistický ruch. Počasí je akorát. Ráno a večer je chladněji, kolem 8 stupňů, přes den na sluníčku i 23 stupňů. A že to slunce svítí od rána do večera na blankytně modré obloze s fotogenickými mráčky. Kdo by se tady neusmíval? Andalusie je celá přívětivá. Moře i hory. Starobylá města i vesničky na úpatí holých kopců. A památky, občas největší a nejstarší v Evropě.

Nejprve zastavujeme dole v Granadě. Navštívíme katedrálu, kde je prý pochována královna Isabela s Ferdinandem, kteří měli na Granadu spadeno v letech jejího největšího rozkvětu. Po obléhání v roce 1491 se jim podařilo město dobýt a původní vládce Boabdil musel odejít po svých. Když se cestou z milovaného města ohlédl přes rameno, vydal svůj „poslední maurův vzdech“. Můj průvodce Lonely Planet je vůbec plný ironie a zábavných přirovnání, jako je křesťanská konkubína (od té chvíle ji Jarda hledá) nebo dekadentní palácové prostředí. Nakonec se dočteme, že se z původního královského klenotu stal druhořadý zapadákov, neboť Isabela oděla muslimské roucho jen jednou, když do Alhambry vkročila. Pak postupně vyhnala Židy i muslimy. A na Alhambru padl stín. Napoleon v ní měl kasárna a chtěl ji vyhodit do povětří. Prostě složitá a dlouhá historie, kterou vás tady nebudu unavovat. Původní palác postavil v 11. století velký vezír granadských sultánů a ve 14. a 15. století se přistavovaly další. Když došel šutr, začali stavět z cihel. Červených. Je ale zajímavé, že svou pozitivní roli v osudu Alhambry sehrála literatura, konkrétně Pohádky z Alhambry. Prostě sem přijel Amík Washington Irving, v ruinách si vybájil příběhy, a dnes Alhambra vzkvétá a na jeho sochu kálejí holubi.

V útulné kavárně na náměstí v Granadě jsme ochutnali churitos, což je těsto na langoše smažené jako dlouhé válečky. Z katedrály mám jen pár prchavých dojmů, neboť můj telefon se zbláznil a zvětšil a nešel ovládat. Nešel ani vypnout. Na telefon fotím, mám v něm navigaci, vstupenky, všechno. Nakonec Jarda vygooglil, že mám na obrazovku poklepat třemi prsty dvakrát. Po několikeré kombinaci prstů a rychlosti dvojťuků se skutečně telefon vzpamatuje. Místo maurského vzdechu přichází radostný moravský nádech. Vyběhnu kopec jako srna a po cestě příjemným lesoparkem se ocitáme v Alhambře. Nad vstupní branou je ruka se čtyřmi prsty. Asi měli tenkrát jiné klávesové zkratky, ale my se smějeme. Dokonce i Lucka s Peťou, které jsou většinu času našimi tichými společníky. Lucka, jak začne, tak to zase stojí za to.

Středobodem té krásy jsou Nasrovské paláce, kam se ale dostanete jen na vstupenku na určitý čas. Do té doby se procházíme areálem, který podle mě není vůbec červený, ale vybledle oranžový, a kdo neví, jakou barvu má mít cihla, ať přijede do Zlína. Každopádně je to obrovský komplex staveb a zahrad, kde můžete strávit celý den. Je únor, ale tady už začínají kvést stromy a kytky a slunce příjemně hřeje. Vysvlékáme a oblékáme bundy a stojíme ve frontě na vstup do toho opěvovaného a oslavovaného paláce, který je na všech pohlednicích. I když jsou vstupenky beznadějně vyprodány a turistů jsou tu mraky, pořád ještě tu najdete kousek místa jen pro sebe.

Jakmile vstoupíme dovnitř, začneme se chovat jako Japonci. Fotíme a fotíme. Jako by chtěl člověk zachytit tu krásu na věčnost. Vysoké a štíhlé sloupy pod klenbami zdobenými štuky, které připomínají krápníky. Kombinace barevných kachliček, vyřezávaného dřeva, nápisů Bůh je mocný ukrytých ve zdobených stěnách. Zvláštní lom světla a výhledy do palácových zahrad nebo na město na protějším svahu. Atria se světlíky i malá nádvoříčka, na kterých kdysi jistě tančily orientální tanečnice. Nic podobného jsem nikdy neviděla. Detaily berou dech. Přitom nedochází k otravě krásou, jak to známe z jiných památek či galerií. Člověk se osvěží vstupem do udržovaných dvorků s mandarinkami, fontánkami s vodou a na závěr může o všem popřemýšlet v zeleni a květech hodiny a hodiny na slunci i stínu královských zahrad.

Všude jsou Češi a Slováci, proto musí být člověk v pomlouvání druhých obezřetný. Jarda, který se na rozdíl od nás dívá po holkách, nakonec objeví jednu hodně podobnou spolužačce z konzervatoře. Je jí tak podobná, že přivolá Peťu a Lucku a zjistí, že na lavičce skutečně sedí Pavla. Potvrdí se mi to, o čem jsem po letech soužití se svou druhou rodinou muzikantů přesvědčena již léta: Kroměřížská konzervatoř je něco jako zednářská lóže. Absolventi jsou spojeni neviditelnými pupečními šňůrami a rozeseti po celém světě. Mají svůj kódovaný jazyk a játra poznamenaná léty pařeb. Ani se nepokouším radosti ze shledání porozumět, jsem nezasvěcená. Jarda okamžitě Pavle nabídne, aby se k nám za dva dny připojila, sdílela s námi auto, lože, jídlo i rozpočet. Modlím se v duchu, aby to lože nebylo v mé posteli, neboť já jsem prostě krajně nepřizpůsobivá. A nejsem muzikant.

Když už jsme od Malagy tak daleko, vyrážíme na cestu zpět přes hory nad námi. Na jejich úbočí jsou rozesety fotogenické bílé vesnice. A hodně, hodně klikatá cesta. Holkám vzadu se dělá špatně, když Jarda s Juanitou řežou zatáčky, a ještě se neustále dívá někam jinam než na úzkou silnici. „Tak teď už se dělá špatně i mně,“ podotkne Jarda za volantem po další zákrutě. Snažím se je rozveselit předčítáním z průvodce, který nám slibuje na konci cesty i lyžařské středisko. Myslím, že Juanita nemá sněhové řetězy. Pak se nám při divoké jízdě málem rozplácne na čelním skle holub, kterého od jisté smrti zachrání jen milimetry. „Juanita mohla poznat skutečného ptáka,“ zasměje se Jarda, kterému je asi trochu lépe. Pohoří Sierra Nevada v pozdním odpoledni je lékem pro všechny. Bílé vesničky Las Alpujarras září v odlesku zapadajícího slunce a my hledáme komíny divných tvarů na placatých střechách, mezi nimiž se na šňůrách suší prádlo, jak slibuje jeden z průvodců. Konečně pro náš španělská vesnice nebude španělskou vesnicí.

Zastavujeme ve vesničce Bubión a tu nejvyšší, Capileiru, máme přímo před očima. Dál ani výš už jet netřeba. Všechno je děsivě dokonalé. Komíny jsou přímo pod námi, i když bez prádla. Pohled do údolí protkaného sítí turistických stezek je balzámem pro oči. A za horou naproti právě zapadá slunce. To prostě nenaplánujete ani nevymyslíte. To musíte zažít. Pokud nemyslíte na to, že teď vás čeká stejná cesta dolů, můžete tady meditovat a čistit si hlavu. Červené paprsky slunce ještě ozařují bílou vesničku nad námi a pak se najednou ochladí a setmí.

Jeden by si myslel, že už bylo na jeden den vzrušení až dost. Ovšem my máme s sebou Jardu, nebo teda on má s sebou nás. Navigace v mém mobilu se cestou do přímořského městečka zblázní a začne vydávat zrychlené pokyny přímo na klíčových odbočkách. Jeďte na jihovýchod. Jeďte na západ. Zatočte ostře vlevo. „Nevidím žádný lišejník, abych se zorientoval ve světových stranách,“ zuří Jarda. „Já řídím, mohla bys aspoň navigovat?“ ptá se mě rozčileně, takže dojde k nejhoršímu. Řeknu mu, aby se uklidnil, což ho spolehlivě rozzuří. Pak už zbývá jen nejvyšší level: udělat na něj PŠŠŠŠŠT! Ale to bychom nemuseli dojet vůbec. Cíl si do mapy zadal sám. Netuším, kam jedeme ani proč. Neumím pomoci. Spleť kruháčů a odboček a sjezdů nás nakonec vyplivne přímo u plážové restaurace v jednom z těch městeček na pobřeží Středozemního moře. Jarda je spokojený, že dojel, kam chtěl. Objednáváme si koktejly a posloucháme šumění moře. Krásná, klidná tečka za krásným dnem. Pak si Jarda sedne na mobil, v rychlém sledu zadá třikrát špatný PIN a telefon si zablokuje. A je tady další vzrušení.

Já googluju číslo na operátora. Z Lucčina telefonu se volá na všechna čísla, která si kdo vzpomene. Kiri, který jediný může pomoci, je někde na horách a nedostupný. Jarda je bez telefonu naprosto ztracen. Vzpomene si na PIN, ale už je mu to prd platné. Potřebuje PUK a operátor mu ho ani po dlouhém rozhovoru neřekne. Nezbývá než čekat. Vracíme se do Malagy až před půlnocí a ráno opět vyrážíme. Dojmů je tolik, že mám divoké sny a zaspím a nedopíšu Zoufalce. Tak teď už víte proč.

Váš Zoufalec