Je pátek a nás čeká poslední celý den v Andalusii. Nad Sevillou je zamračeno. Tak nasedáme do Juanity a odjíždíme na západ. Třetí země za týden, to je výzva. Takže míříme na skok, na kafe do Portugalska. A k Atlantskému oceánu. Pobřeží Costa del Sol, přezdívané prý Costa del Chaoz, jsme vyměnili za pobřeží Algarve. Vypadáme jako delegáti nějaké cestovky, kteří testují kvalitu pláží. Hranice států přejedeme přes zajímavý most jako nic, nikdo nás nekontroluje a nic po nás nechce. Evropská unie je opravdu skvělý vynález! Akorát je za pár vteřin najednou o hodinu méně. Tohle já nikdy nepochopím.

Nechceme vážit cestu až do střediska Faro, ale zastavujeme se vlastně v prvním větším městě za portugalsko-španělskou hranicí. Tavira. Jak se dočteme, byla obývaná už v neolitu, pak tady máme Féničany, Římany. Maury, křesťany. „Prvních tisíc let české historie si musel Jirásek prakticky vymyslet. A tady žili lidé už v neolitu,“ zoufá si Jarda. Člověk se snaží ujet všem těm nej-památkám do přírody, ale nějaké té alcazabě (pevnosti) nebo alcázaru (paláci) prostě neuniknete. Jsou všude. I v Portugalsku. A co myslíte, že se dělo ve městě Tavira, kam jsme před polednem dorazili? Ano, právě tady propukl karneval. Náměstí bylo plné dětí v maskách, mateřské školky se po třídách řadily do průvodu. Některé skupinky byly v kupovaných kostýmech, jiné si kostýmy zjevně dělaly sami. Třeba třída plná malých notiček. A hlasitá hudba, policie, zátarasy, mávající rodiče. Nejlepší místo na klidnou kávu ever. K tomu pudinkový košíček právě vytažený z trouby. A ještě si Jarda v regionu dubového korku koupil korkový klobouk. V krásné zahradě nahoře u alcazaby rostou hortensie jako stromy a všechno kvete a voní. Och, ach. 

Jedinou drobnou nepříjemností na plánovaném posezení na břehu oceánu byla skutečnost, že města na pobřeží přístup k oceánu nemají. Teče tam řeka, jsou tam bažiny a mokřady a nevedou tam cesty. Museli jsme se vrátit až skoro k hranici. Ovšem Praia Verde stála za to hledání. Konečně oceán! U každého moře nebo oceánu u mě dochází k efektu stálého úsměvu. Nemusím se koupat, stačí zout boty a procházet se po pobřeží, sbírat mušle a hledět do nekonečné dálky stříbrné hladiny. Je to nádhera. Klid a mír. V okolí je jen pár nahodilých turistů nebo šťastných seniorů, kteří zde tráví penzi. A zase svítí slunce na azurové obloze a teplota šplhá až k 26 stupňům. Všechny problémy doma se jeví hrozně vzdálené. Je jen tady a teď. Teda pro mě. Jarda potřebuje neustále vědět, kam jedeme dál. Zapni navigaci. Vypni navigaci. Najdi. Přečti. Vyber. Nastuduj. Ten kluk prostě neumí být chvíli v klidu.

Jenže díky jeho pošetilosti a bláznivým nápadům zase člověk zažije situace, které s jinou cestovkou než JARDA TOUR nezažijete, kdybyste se rozkrájeli. Třeba nákup pochutin v německém supermarketu ALDI v Portugalsku, které jsme snědli na pláži. Portugalská rajčata, německé okurky s medem patrně ze znojemské provenience, španělský salám. Nikde tak nechutná jako na břehu moře. Místa a pláže už mi splývají, zůstávají hlavně zážitky. Třeba nezapomenutelná zastávka na kafe u Atlantiku ve Španělsku v Magueru, kde se nám nepodařilo objednat oblíbené kapučíno pro Lucku ani latté pro mne. Prý nemají. Nedělají. Možná by se holkám podařilo s objednávkou káv něco rozumného udělat, kdyby do dialogu s číšnicí nevstoupil Jarda se svou vlastní objednávkou, popírající všechno dosud vyřčené i všechno očekávané. To je celý on. Všechno přehluší, vždycky dostane, co chce on (a nikdo jiný) a zoufalcům u stolu se vysměje, že jim přinesli něco jiného. Takže jsme měli 3 espressa, smažené rybičky, jahody se šlehačkou z místních nekonečných, jakože nekonečných plantáží. A pak dostala Lucka našlehané horké mléko a kakao v pytlíku. Když jsme si vzali od Lucky trochu mléka a naopak jí do kakajíčka nalili trochu kávy, byli jsme spokojeni všichni. Na rozdíl od našich střev, která zažívala horké chvilky.

Vypadalo to na další líný den, příjemně strávený smočením nohou v oceánu a prohlídkou krajiny, tak odlišné od pohoří Sierra Nevady u Malagy nebo nekonečných olivových hájů u Sevilly. Jeli jsme pro změnu kolem nekonečných piniových hájů, písečných dun a mokřadů a 32 km dlouhého Národního parku Doňana, kde žije i rys pardálový a neuvěřitelné množství dalších zvířat a ptactva. Vypadá to tu prý skoro jako v Africe. A navíc zde hnízdí přelétaví ptáci na cestě z Afriky do Evropy. Kolik? Moc ne, asi 6 milionů najednou.

Z našeho průvodce vybíráme poslední cíl dnešní cesty a vlastně celého putování Andalusií. Nejdivněji zněla pozvánka do městečka El Rocíjo, kde prý lidé po příjezdu jen nevěřícně kroutí hlavou. My jsme u vytržení už při cestě. „Být s náma Marek Číp, měl by hnízdo na hlavě,“ komentuje Jarda neskutečné množství čapích hnízd na sloupech elektrického vedení, někdy i ve dvou patrech. Co je trochu vyšší, to je obsazeno nějakou čapí rodinkou. Pak uvidíme velký mokřad se stovkami růžových plameňáků. Slunce pomalu zapadá a ozařuje všechno vše kouzelným světlem. A my vjíždíme do El Rocíjo, který prý vypadá jako kulisa z amerického westernu. Akorát že tu bylo už dávno před Clintem Eastwoodem. Čekali jsme fotogenickou vesničku ve westernovém duchu s poutním kostelem. A vjeli jsme přímo do Divokého západu.

Asi se mi nepodaří popsat, co jsme viděli a zažili. Nebudete mi věřit. Měla tu být cesta sypaná pískem, ale netušili jsme, že tady nic jiného nebude. Průvodce sliboval nejexotičtější vesnici v Evropě, a měl pravdu. Prostě jsme najednou v úplně jiném světě. Všude, doslova všude jsou lidé na koních. U hospod popíjejí pivo na koních, jezdí ulicemi na koních. A pak jsou tu desítky různých bryček a povozů, na nichž lidé zpívají a jezdí po městečku, až se všude práší. Všichni, úplně všichni kromě nás jsou oděni buď jako kovbojové a dámy ve flamencových šatech s volány nebo mají na sobě jezdecké úbory a vysoké jezdecké boty. Jsem ráda, že mám aspoň rifle a džínovou bundu, i když ve svých nízkých kožených botách jsem vyloženě trapná. I děti mají koně na nohou i v sedle. Jarda vracející se z pláže v bermudách a korkovém tralaláčku sem vyložené nezapadá. Tohle není kulisa, tohle je prostě jiné století.

V El Rocíju ale nejsou jen všichni podivíni, jsou tu i velmi zbožní lidé. Mají tu své příbytky bratrstva, asi 90 „hermandades“, protože právě tady, v tomto městečku na krajiny mokřadů, se v době Letnic koná největší náboženská pouť ve Španělsku Romeríja del Rocíjo. Chodí sem pěšky i bratrstvo poutníků s vyzdobenými vozy ze Sevilly. A desítek dalších měst. A je to pěkná mela, to ne že ne. Sošku Panny Marije Rocijské chtějí nést na stříbrných marách všichni, takže se o ni vedou líté boje přímo v kostele i mimo něj. Nakonec ji kolem vsi nesou všichni postupně, ale první holt může být jen jedno bratrstvo. Pěšky do El Rojíla přijde až milion poutníků v andaluských krojích. Zapaluji svíčku v jedné kapli, která je od tisíců hořících svíček celá očazená zevnitř i zvenku. A prohlídneme si i tu Panenku Marii v bělostném kostele. Celá se ztrácí ve zlatém oltáři. Ovšem na zem v tomto kostele si kleknou jen ti nejzbožnější. Je tu totiž písku jak v cirkusovém šapitó.

Pláčeme smíchy, žasneme, necháme se pohltit tou atmosférou. Je to neskutečné. V obchodech mají výhradně dlouhé šaty nejdivočejších barev a vzorů nebo jezdecké potřeby. Je to jako nekonečná půjčovna kostýmů. Jarda si kupuje tři košile a vytratí se převléct, aby nepůsobil dojmem německého turisty na dovolené. Když si v baru dáváme piva, musíme se dovnitř i ven prodrat mezi koňskými zadky. Kapela hraje španělské rytmy a všechny ženy včetně nás se kroutí v rytmu flamenca. Opět, na věku, vzhledu, váze ani kráse nezáleží. Je to dokonalé duende, splynutí.

Zpět do Sevilly odjíždíme za tmy a skoro mlčky. Holky vzadu mlčí vlastně pořád, já mám ještě sil se s Jardou pohádat. Pozval k nám na noc další spolunocležníky, potulné muzikanty, které tentokrát zná jen on. Nedovede pochopit, že se prostě nechci seznamovat s dalšími lidmi, mám toho dost za celý rok. Anežka s Matějem jsou nakonec v pohodě, jdou si zahrát do sevillských ulic, zatímco účastníci zájezdu JARDA TOUR si dávají poslední sangriu a „tapas“ na náměstíčku pod okny našeho domu. Číšníci nás nechtějí obsluhovat, neumějí anglicky a je zábavné je sledovat, jak se hádají, kdo k našemu stolu půjde. Vystřídají se během hodiny všichni, a stejně nemáme to, co jsme si objednali. Ale co na tom. Poslední noc v Seville si prostě užíváme.