Přestože jsem zrozena v zemském znamení Býka, jsem vodní živel. Miluju vodu ve všech skupenstvích. Dnešní píseň Hradišťanu je krásná a třeba vám trochu osvěží dnešní horký den.
Vrcholným zážitkem dne #349 bylo plavání v liduprázdném bazéně. Bolí mě ruce, ale dušička je v péří. Protože když milujete plavání a nesnášíte davy lidí, a nejste zrovna příznivec domácích bazénů, které seberou vodu ze studny vám i všem sousedům pod vámi, nemáte mnoho možností si plavání v běžném denním rytmu užít.
Ve veřejných bazénech po ránu naskáčou do drah brejlovci s pažemi jak Prométheus, takže v bouřící hladině vlnobití můžete nanejvýš polykat andělíčky spolu s bazénovou vodou. A odpoledne a večer tu dovádí rodiny s dětmi, kluby seniorů, internátní partičky a na závěr opět přicházejí vyholení pažonožci, kteří ráno nestihli splnit svůj limit.
Koupalištím se vyhýbám, protože tam vždycky potkám někoho známého, jakkoliv daleko od domova se zrovna nacházím. Konverzace v mokrých plavkách mi prostě nejde. Nechci vidět své pupkaté sousedy v upnutých plavkách ani dokonalé postavy svých vrstevnic. A tak hledám provozní hodiny s nejmenší návštěvností plaveckých bazénů, což je ovšem poměr vylučovací. Až na dnešní večer se zapadajícím sluncem na zrcadlově klidné hladině. Žádné rozjívené děti skákající do bazénu jako urvané za nadšeného aplausu rodičů. Žádní rodičové. Dnes je totiž Den dětí a všichni jsou někde venku na oslavách. Och! Ach! Miluju Den dětí bez dětí! Asi se uplavu k smrti.
Konečně začíná letní počasí s vlnou veder, která vytvoří z každého z nás mokrou houbu. Já jsem byla spokojená, když týdny pršelo a lilo. Žádní opilci nám neřvali pod okny, louže byly fotogenické a nikdo nemusel nic dělat, protože se nic dělat nedalo. Nanejvýš si číst, vařit nebo hrát Člověče, nezlob se. (Je to jen obrat, stolní hry si připište na seznam toho, co nesnáším.) Nezlobila bych se, člověče, kdybych měla dům se zahradou, jejíž branka by končila na soukromé pláži u moře či oceánu. Nezlobila bych se, kdybych měla klíče od bazénu a mohla se chodit koupat sama o půlnoci. A určitě bych se nezlobila na nikoho a na nic na své jachtě, ladně plující kolem středozemních ostrovů.
Voda mě uklidňuje, smývá ze mne špatnou energii. Neznám lepší pohled než na jezero, rybník, vodopády, moře, oceány. Na ranní rosu a večerní mlhu. Jedinou, ale zásadní výjimkou je voda v podobě sněhu a ledu. Zimu, natož bílou zimu, z duše nesnáším. (Připište si na seznam.) Ale to snad teď pár měsíců nehrozí. Přichází doba vodová. I kdyby to měla být jen dlouhá ranní sprcha doma v koupelně. Možnost vyjít ven jen tak a usychat na slunci na terase, s orosenou sklenkou vína v ruce, tomu se prostě nic nevyrovná. Voda má rozpuštěné vlasy. Jako já.
Ne o zlato, ale o vodu se budou svádět boje. Chraňme ji a važme si každé kapky. To je závěr prvního červnového dne s číslem #349.
Zatím nebyly přidány žádné komentáře. Buďte první!
Přidejte vlastní komentář