Od mala patřím k těm podivínům, kteří dokáží číst knihu celou noc a nevnímat svět kolem sebe. Dokážu si ten pocit vlastního světa vznikajícího v mé hlavě řádek po řádku ještě stále vybavit, tu euforii, ten rauš. Jen už jsem hodně dlouho takovou knihu, která by mi nedala spát, nečetla. Vlastně jsem přestala číst jako knihomol a čtu jako obyčejná čtenářka. Pár stránek před spaním a kousek kapitoly ve vlaku. Kde se to kouzlo ztratilo?
V rámci zachování duševního zdraví je někdy lepší zprávy z domova ani ze světa moc nesledovat. Někdy se vám ale mohou otevřít nové obzory a můžete poznat nové způsoby, jak si duševní, v tomto případě spíše duchovní kondici udržet. Tak jsem se dozvěděla, že na trh přichází první wearable přímo od papeže.
Viděla jsem v knihkupectví namačkané vedle sebe dvě knihy. Zázračný úklid od Marie Kondo a Jeď dál od Austina Kleona. Koupila jsem si tu druhou, mimochodem čtvrtou ze série. A dočetla jsem se, že ta druhá kniha se té první tak trochu vysmívá. To mě pobavilo. Teď se v regále mačkají vedle sebe. Propagátorka totálně vytříděného a vysmýčeného domu a muž, kterému se na zemi povalují suroviny pro koláže a materiál pro další knihu.
Malé děti jsou nadšené, když v odrazu zrcadla uvidí nového kamaráda. Netuší, že jsou to oni sami, kdo jim mává, kdo se po nich opičí. Neskutečně je to baví a otisky prstů zůstávají na skle ještě dlouho poté, co už mají jinou zábavu. Kdy jste se vy naposledy podívali sami na sebe s takovým nadšením, že jste si upatlali zrcadlo?
Štěstí je volba, hlásají po světě usměvaví lidé, zjevně šťastní, i když jim lezou osmičky a cestou k autu šlápnou do hovna. Mám chuť je všechny pozabíjet, zvláště po ránu. Protože je nesnáším. Protože bych tak zoufale chtěla být jako oni. Usmívat se, chodit po světě a nesoudit nikoho. Ani sebe.
Tvořivost není rovná přímka s jasným začátkem i koncem, ale spíše smyčka, která nás pokaždé, když něco dokončíme, vrací na start. Kdo nezažil muka hodin nad listem prázdného papíru, kurzorem tepajícím na monitoru, pocity vyhoření, zmaru a prázdnoty, ten nepochopí.
Sedím ve vlaku, který mne ojíněnou krajinou unáší směrem ku Praze. Zapomněla jsem si doma brýle, takže jsem přečetla v novinách všechny palcové titulky, podívala jsem se na fotky a z palubního menu vybrala to, co znám i bez čtení. Na dívání se z okna brýle nepotřebuju, a je to naprosto senzační.
Přejmenování Karlova mostu na Karlův most mi přijde zatím jako jediná skutečně originální myšlenka od úmrtí Božského Káji. Hysterie kolem jeho věcí posledních je ještě smutnější než to, že po 80 letech po vrch naplněného života odešel. Kéž by se nám podařilo alespoň z malinké části žít svůj sen tak jako to dokázal on.
