Naše dcera byla opět malá. Na malou chvíli jsem ji na nějaké oslavě u nás doma ztratila z dohledu. Když jsem ji opět našla, byl z ní malý budhista s vyholenou hlavou, v šafránovém rouchu a skelným pohledem. Chtěla jsem ji obejmout, ale zjistila jsem, že jsem si v té hrůze nadělala do kalhot a lidé ode mne odstupují. Navíc se mi nohy začaly propadat do nějaké bažiny, která mě nakonec pohltila celou. Vítejte ve světě mých nočních můr.
Je neděle, sedm hodin ráno. Už čtvrtou hodinu nespím, protože v baru v sousedním domě řve hudba tak, že třese stěnami našeho domu i pelestí postele. Pod okny se shlukuje podnapilá mládež ke společnému kouření a vypouštění nadávek. Píchá mě u srdce a třesou se mi ruce. Pouštím si americké koledy a v kuchyni peču vánoční cukroví. Abych přehlušila sprostoty z venku. Abych začala třetí adventní neděli aspoň trochu vánočně, opilcům a neznabohům navzdory.
Už jsem tu mnohokrát zmínila svou snahu regulovat počet věcí, které vlastním. Nemáme malý byt, ale několik velkých pokojů, které jsou navzdory spoustě věcí, které jsme darovali, vyhodili nebo je manžel potají přesunul do přízemí, pořád zaplněné. Co do počtu u nás vévodí knihy (zejména moje), hrnky (zejména dceřiny), boty (zejména manželovy). A po dnešním úklidu šuplíkové skříně, která nešla zavřít od Kuvajtu napadení, přidávám na seznam ponožky.
Předvánoční čas je jako stvořen pro kladení si otázek a přemítání. Já poslední dny přemýšlím o tom, jestli uměla Catwoman péct vánoční cukroví stejně dobře jako skákat po střechách, jestli Barbie někdy nějaké dokonalé cukroví snědla a proč jsem nezdědila po předcích jejich dovednosti ve stejně hojné míře jako to, co nepřijímám s úplným nadšením. Dědeček byl pekař. Maminka peče skvěle. Mám po nich výrazný nos, velkorysou povahu a kila navíc, ale péct jsem se nenaučila.
Otázka, kterou si už druhý den kladu, zní: Má venkovní teplota vliv na intenzitu, s jakou vnímáte bolest? Může zmrzlá hlava nárazem prasknout na dvě poloviny? Nebo naopak mráz zastaví případné krvácení, protože krev tuhne prakticky okamžitě? Jestli se vám zdají mé myšlenky z cesty, nedivte se. Jsem praštěná.
Byla jsem v posilovně. Poprvé v životě. A bojuju s tím, aby to nebylo naposled. Určitě potřebuji zpevnit střed těla, určitě potřebuji najít svaly pod vrstvou tuku a zaktivizovat je. Určitě potřebuji mít lepší fyzičku a v pase pár centimetrů méně. Tak určitě. Jenže mě to cvičení v posilovně naprosto vůbec nebaví. Jak vydržet dělat něco, co je pro nezáživné, otravné, bolestivé, odporné?
Čas vánočních večírků zamořil veřejný prostor, zejména restaurace, kluby, sportoviště a všechna místa, kde se vejde více osob najednou a mohou konzumovat alkohol. Kolegové se baví, navazují osobnější známosti s lidmi, které znají jen z mailů a telefonů. Bujará nálada, pozdní návraty domů a těžká rána zažil v prosinci prakticky každý. Každý kromě mě.
Od posledního blogu mě dělí skoro týden. Zatím nejdelší pauza, jakou jsem ve své výzvě #365 udělala. Nemám žádné výčitky svědomí, protože jsem nepsala, ale žila naplno. Nebyl čas fňukat, přebírat bolístky, rozdávat rady ani nadšení. Byl to čas cestování, prožívání, nové inspirace. Ukazuje se, že pauzičky jsou pro mne skoro stejně důležité jako snaha vytrvat.
