Když básník Jan Skácel pojmenoval jednu svou sbírku Smuténka, našel slovo, které pro každého z nás znamená něco trochu jiného. Smuténka za nás smutná se občas vynoří i v mém životě. Prostě najednou vám na duši sedí zvláštní tíha, aniž by byl nějaký objektivní důvod k tesknění či žalu. Oči mi vlhnou při každém náznaku něčeho něžného, rozpláče mě i štěně v reklamě nebo písnička v rádiu, jejíž slova najednou zvláštně souzní s tím, co právě cítím.
Tak se mi zalíbily ty názvy písní v titulku, že v tomto experimentu pokračuji. Joe Cocker a jeho slavný song se k dnešnímu blogu velmi hodí. Stejně jako se hodí k oplodňovacímu tanečku, láhvi vína u svíčky, smutné chvilce před sebevraždou nebo k pohledu do zrcadla po návštěvě kosmetičky.
Můj život je prost mnoha věcí. Nemám žádné démanty, žádné zlato, kromě snubního prstýnku, prstýnku po dědovi a zlaté minimyši na krk, kterou jsem dostala od svého kamaráda kdysi k narozeninám. Nevlastním nic z luxusních značek. Své staré hipsterské auto Ježuru jsem zdědila a od prvního dne, co ji mám, jsem začala znovu řídit. Novou televizi jsme si pořídili teprve loni a je v pokoji se starým nábytkem a kobercem z roku 1981. Kuchyň sestává ze staré kredence po babičce a několika homemade skříněk. Přesto nemám pocit, že bych v životě strádala. Protože mám svou rodinu, své přátele, vlastní dům a dostatek svobody k tomu, abych mohla občas odcestovat a toulat se světem. Víc nic prakticky nepotřebuju.
Tak to vypadá, že hledám první berličky, jak svou výzvu celoročního psaní blogu každý den obejít. Za dva týdny je to už podruhé, kdy spojuji dva dny dohromady. Tak si třeba říkám, že Bůh v neděli nepracoval a že dělat se má jen 6 dnů ze 7, například. Prostě jednou týdně se zaseknu, a protože nechci prohlubovat tvůrčí dluh, neb já na dluh žít neumím, spojím dva dny dohromady. I když vůbec nejde o neděli, ale třeba o pondělek s úterkem.
Rozhodně nejsem člověk, který ráno vstane a pustí si televizi. Přijde z práce a sedne si k televizi. A v noci se u stále běžící televize probudí s hlavou zalomenou. Já doma nejvíc ze všeho miluju ticho. Ticho je pro většinu pracujících matek nedostatkové zboží, stejně jako samota. Teď se občas konečně vracím do prázdného domu, a věřte – nevěřte, ještě stále se toho ticha a klidu nemůžu nabažit. Ta rozkoš dělat si co chci, většinou tedy aspoň chvíli nedělat vůbec nic, a ještě tomu v tichu! Och! Ach!
Dalším výsledkem mé výzvy každodenního psaní je pochopení toho, že zatím dokážu psát nonstop, když musím. Abyste rozuměli, já se psaním živím, píšu celé dny pro někoho něco, takže když mám ve volné chvilce psát něco pro sebe, je to fakt divné a vyčerpávající.
Odpočítávání dnů je děsivější, než jsem si kdy myslela. Zatímco v jiných případech, třeba když vojáci stříhali metr do civilu, šlo o to těšení se na poslední centimetr, já bych nejraději každý den zastavila a prožila několikrát za sebou. Jako v tom filmu Na Hromnice o den více. Ne každý den se člověku vydaří přesně tak, jak bych si přál. Nebo se naopak vydaří nad očekávání skvěle. Prostě premiéra by si zasloužila ještě mnoho repríz, aby se dal výjimečný zážitek zopakovat nebo hru vypilovat k dokonalosti. Jenže zítřek nám nikdo neslíbil. Máme vždycky jen dnešek, den s pořadovým číslem, a je jen na nás, jak s ním naložíme.
Kromě setrvalé snahy zhubnout se na mém seznamu předsevzetí neustále objevuje položka: zlepšit svou angličtinu. Ne že bych anglicky vůbec neuměla, jen jak celý život pracuji s českým jazykem a všemi jeho nuancemi, jak vytvářím složitá souvětí a hledám zajímavá česká slova, neumím myslet ani vyjadřovat se v holých větách. Navíc jsem žena, poněkud komplikovaná. Proč to vyjádřit jednoduše, když to jde složitě? Angličtina je geniální právě v té výstižnosti a zároveň jednoduchosti. A to mně nejde.
