Pokaždé, když se potkám s Libuškou, cítím se jako životní škarohlíd. Čínské přísloví říká: Upadni sedmkrát, vstaň osmkrát. Ona je živoucím vtělením této východní moudrosti. I kdyby padla po tisící, zase vstane a sama sobě se zasměje. Libuška má životní optimismus, díky kterému nestárne a dělá svět kolem sebe příjemnějším místem k životu.
Jsou dny, kdy svítá o něco dřív. Třeba když jedete prvním ranním vlakem do Prahy. Na silnicích je jen málo aut, ale velká spousta cyklistů, kteří šlapou v mlze do práce. Já mám co dělat, abych v polospánku nasedla do auta a dojela na nádraží, oni jsou ve stejnou dobu už v polovině svých ranních kilometrů. Jsou prostě v lepší kondici a šli včera brzo spát. Na rozdíl ode mě.
Víte, jaké to je, když máte konečně chvilku času jen pro sebe? Káva voní, knížka i brýle čekají, až se s nimi vnoříte do společného světa příběhů. Jen si sednout do stínu a být chvíli v klidu, sami se sebou a svými literárními hrdiny, se zrnky skvělé kávy čerstvě pomleté a uvařené do nejoblíbenějšího hrníčku z Jeruzaléma. A přesně v tuto chvíli, deset sekund po začátku plánované pohody, obvykle někdo naruší mé kruhy a dožaduje se pozornosti.
Den #294 jsem strávila s několika milými lidmi. U kávy, u limonády v pivovaru, v perníkové chaloupce kdesi v lesi. Když jsem se vracela večer těmi rozpálenými cestami domů, ještě do mě zezadu narazil nepozorný řidič. Lekla jsem se, to ano, ale nikomu se nic nestalo. A protože jsem měla v žaludku rajský rajský salát od Báry B. (to není chyba, to je přívlastek postupně rozvíjející), nepotřebovala jsem polykat žádné nadávky. Jen jsme se na sebe s vyděšeným pánem usmáli a potřásli si přátelsky rukou.
Po 70 dnech své blogovací výzvy nabírám opět zpoždění. Koleje vlaků se prohýbají vedrem, naše zahrada připomíná expozici subsaharské Afriky a mé mozkové závity jsou jako pečené závitky. Šedá kůra mozková je na povrchu pěkně křupavá, ale náplň se roztéká pomalu do celé hlavy. Bojím se vysmrkat. Tento způsob léta zdá se být poněkud vyčerpávajícím!
Rozhodla jsem se sepsat soukromý seznam 50 věcí, které bych chtěla do konce života mít či stihnout. Bez ohledu na to, jak reálné či nereálné se jejich dosažení právě jeví právě teď či jak moc mohu jejich dosažení vůbec ovlivnit. Prostě taková větší objednávka do Vesmíru, aby věděli, co pro mě vařit příštích padesát let. Jsem optimistka? No a? Co můžu ztratit?
Jak přežít léto, když nemáte dovolenou? Pokud jste na tom jako já, která dávám přednost dovolené mimo hlavní sezonu a když to jen trochu jde, cestuji v zimě, časně zjara nebo pozdě na podzim, trávíte léto v práci. Když se pak člověk vrátí vedrem a maily zmožený domů, většinou jen padne a není schopen už ničeho. Dny plynou a vyčerpání narůstá. Řešením jsou časové skuliny.
Vždycky jsem si lebedila v mužské společnosti. Mám ráda chytré muže, kteří vidí svět v souvislostech, mají odvahu a jsou velkorysí, nezabývají se blbostma a navíc pěkně voní. Ale zatímco podobných mužů každým rokem ubývá, alespoň v mém světě, potkávám stále více inspirativních a zábavných žen.
