ednou za čas začnu s generálním úklidem. Vymetám pavučiny ze všech možných koutů, nekompromisně vyhazuju nebo nepotřebné daruji potřebným, vysypávám koš, třídím věci do složek a uklízím si je tam, kde je nikdo nenajde. Čtu si poštu a snažím se odpovídat důležitým nebo milým lidem (jsou to dvě množiny, které se neprotínají). Probírám se fotkama a většinu z nich ničím. Zavírám a otvírám okna, aniž bych je umývala. Ale nakonec přetřu alespoň klávesnici a obrazovku. Ano, uklízím si v počítači.
Kulatý den mého coutdownu tak trochu vyzývá (brzy, jazyk, nazývati, Ruzyně) k rekapitulaci. Co se událo za prvních 65 dní mé Výzvy#365? Je to cesta do pekel marnosti nebo jsem se někam posunula?
Vším, čím v životě jsem, jsem ráda. Každý z nás hraje v životě spoustu rolí, dobrovolných i povinných, krátkodobých nebo celoživotních. Také já jsem žena, matka, manželka, sestra, dcera, kolegyně, kamarádka, majitelka, zaměstnankyně, podnikatelka, občanka, cestovatelka, čtenářka a tak dále. Nejzábavnější ze všeho je být tetou Bá.
Nikdy nemůžu ty tvoje stránky najít. Pořád hledám Zoufalou Báru, napsala mi nedávno kamarádka Bára. Narážela tak na mé stránky Zoufalcovy zápisky, které jsem měla dříve. Vlastně je ještě stále mám, ale už na ně moc nepřispívám. Nechtěla jsem být jen Zoufalá, chtěla jsem se vydat vstříc své úžasnosti. Ale dodnes si to lidi, a často i já, pletou.
Na přelomu tisíciletí byly velkým hitem videokamery. Byly obrovské, nosily se ve speciální brašně a musely se do nich kupovat pořád nové kazety, protože měly dobu záznamu 60 nebo 90 minut. A když jste v té době měli, jako my, malé dítě, nikdy to nestačilo.
My, co jsme strávili dva roky mládí v JZD, máme teď žně. Protože jednou jézéďák, navždy jézéďák. Když jedu kolem širých lánů obilí a vidím, jak kombajn chroustá zlaté klasy, vzpomenu si na zlaté časy, kdy jsem vydávala časopis Žňováček. Jako vážně.
Vzbudila jsem se uprostřed noci bolestí. To není nic příjemného a zná to každý z nás. První tři sekundy blaženého nevědomí a pak bolest vystřelující své ohnivé šípy po těle. Jenže dnes je něco jinak. Ta bolest se nehromadí za pravým okem a nevystřeluje do mozku. Není to migréna. Bolí mě v zádech a nemůžu se hnout.
Sociální sítě v době dovolených by se měly některým lidem zakázat. Jak na straně těch, co právě postují stou fotku u vodní hladiny s dotazem A jakpak se máte vy?, tak na straně těch, co se na ty fotky dívají v práci a jejich vlastní život se jeví jako nevydařený, upracovaný a ne-hodný sdílení s ostatními. Pravda je zase někde uprostřed.
