Chcete-li strávit s někým zbytek života, zeptejte se ho, jakou doma poslouchali hudbu. Protože vzpomínky na dětství nevymažete, ani kdybyste se přestěhovali na druhý konec světa. Jak přijde nostalgie, můžete být doma dost překvapeni hudebním vkusem svého protějšku. Já teda překvapena nejsem, protože jsem věděla, do čeho jdu.
Věřte, nevěřte, ztratila jsem jeden den života. Tedy, obrazně. Stačí vyměnit telefon, a dějí se fakt divné věci. Některé apky skáčou z jednoho telefonu do druhého samy jako žabky. Některé vymazlené a perfektně fungující vychytávky však nenávratně zmizí.
Spím ráda, často, hluboce a hlasitě. Spánek je pro mne něco jako stav bezvědomí, zvláště v poslední době. Když se mi chce spát, sednu do postele a řeknu Dobrou, a než dopadne hlava na polštář, už spím. Na to druhé slovo Noc už skoro nikdy nedojde. Padám za zavřenými víčky do blaženého spánku rychlostí světla, vlastně tmy.
Dnes je to přesně 30 let, co jsme byli s mým mužem seznámeni. Trpný rod je tady schválně, stali jsme se totiž obětí plánovaného komplotu našich kamarádů Dany a Káji, kteří spolu chodili. Já jsem se kamarádila s Danou, můj budoucí kluk s Kájou, takže se rozhodli z nás také vytvořit pár. Nikdo nebyl překvapenější než oni dva, když jsme se do sebe opravdu zamilovali, a nakonec jsme se brali dřív než oni. Jsme spolu šťastně dodnes, my i oni. Zázraky se někdy prostě dějí, i když byste tomu někdy nevěřili.
Velké myšlenky si lidé odjakživa toužili uchovat v paměti. Vynořovaly se a zase zapadaly v zapomnění, než je někdo vykopal, ofoukal a vynesl na světlo boží. Tesaly se do skály, psaly na papyrus, tiskly v knihách a dnes můžete strávit celý život tím, že si budete číst citáty na internetu nebo číst stohy knih v knihovně.
Naše stará a nepříliš velká lednička je pořád plná. Pochutin, jídel, léků. Podivných věcí ve skleničkách, o jejichž původu nejsou žádné zprávy. Taky je tam pořád nějaký alkohol, kdyby se někomu udělalo špatně, tak aby se mu po teplé štamprli neudělalo ještě hůř.
Mám za sebou prvních padesát dní své #Výzvy365. Jsem na sebe pyšná za to, že jsem vytrvala a skutečně denně píšu, jak jsem si předsevzala. To je skvělé a klepu si na rameno. Není to úplně lehké, ale proto to má význam. Alespoň pro mne, představitele neukázněnosti, nesystematičnosti a emoční nestability.
Tak jo. Stesky a starosti nikoho nezajímají. Jsem ráda, že jsem si to mohla v rámci #Výzva365 znovu ověřit. Den, který vypadal marně, nakonec skončil nečekaně vesele a povznesl mě na duchu i na těle. Šla jsem spát hodně pozdě v noci, pila jsem víno, pivo, slivovici, poslouchala mexickou trumpetu a dusot tanečníků, potkala jsem spoustu přátel, a nakonec jsme s mým mužem podlehli spontánnímu nápadu Honzy s Luckou a odjeli jsme s nimi na finále rockového festivalu. A ráno jsem se probudila se žaludkem na vodě, ale dušičkou v péří. To jsou ty paradoxy života.
