Kdyby se konalo mistrovství světa v sebedestrukci, a termín padl zrovna do mého černého období, myslím, že bych rozhodně skončila na bedně. Nikdo mi nedokáže tak zničit den jako to dokážu já sama. Ještě není tak zle, když o tom dokážu psát a dívat se na to s nadhledem, ale zároveň jsem v té lepkavé síti vlastních pochyb a blbé nálady chycena jako moucha v pavoučí síti.
Kdybyste věděli, že uspějete, do čeho byste se v životě pustili? Co byste udělali jako první? Žít tak, jako by nic nebylo nemožné, je fascinující návod k naplnění života. Jenže automatický kritik v naší hlavě je silnější než pud sebezáchovy. Neblázni, ztrapníš se. Selžeš. Přijdeš o peníze. Přijdeš o práci. O zdraví. Budeš pro smích. Dopadne to špatně. Něco se stane. Nedokážeš to. Ani to nezkoušej!
Stmívalo se. Sysel se samicí spěchali setmělou strání schůzovat. Slavík skřehotal svým slabým sípotem, slunce se skutálelo soutěskou souběžně se stmíváním. Soustavný soumrak skrývá sázkovou sluji. Sázky se společně sváží sanitkou. Sekunda sem, sekunda tam.
čerejší podvečer byl jako stvořený pro knihu Letní bouřka. I když název odkazuje spíše na bouřlivé události na jednom panství než na hromy a blesky z nebe, prostě se do deštivého letního počasí náramně hodí. Nic vás neochrání před přívaly vody lépe než suchý anglický humor.
Nevím, jestli se do těch #1000mil, co chci za rok ujít, počítají i schody. Měly by. Protože jsou dny, kdy sejdu po schodech s těžkým tácem dobrot a pití stokrát a stodesetkrát vyjdu nahoru se špinavým nádobím. Když k tomu připočítáte rekordní teplotu vzduchu, máme tady výkon roku.
