Myslím, že mám dost čtenářů – svědků na to, že píšu svůj blog denně. Cvičná kontrola countdownu ale opět ukázala, že mi tři dny chybí. Tři dny, které jsem ztratila někde v těch záhadných časoprostorových skulinách. Jako by vám dnes někdo řekl, že je už středa, a vy byste přísahali na život, že je neděle. Tak není. Je středa.
Když jsem byla na mateřské dovolené já, žádný pořad typu Sama doma v televizi neběžel. Ostatně, byla jsem doma jen rok a za tu dobu, a ještě dlouho po ní, jsem nikdy sama doma nebyla. Teď se mi to občas podaří a řeknu vám, ani nepotřebuju poradit, co dělat. Vím to úplně přesně: NIC.
Vás každý pohyb stojí příliš energie. Proto se brzy unavíte. Poznám to, protože to mám úplně stejně, řekl mi pan masér po dvouhodinovém lámání kolem. Jinak se ta masáž na uvolnění kloubů popsat nedá. A to jsem ji absolvovala v rámci svého hýbacího dne.
Největší inspirací spisovatele a každého milovníka příběhů jsou sami lidé kolem nás. Ať už je známe nebo jen vedle nich sedíme v restauraci, v čekárně, ve vlaku. Ať se nás přímo dotýkají nebo se dějí zcela neznámým lidem. Historky ze života jsou tak šílené, že byste je nevymysleli ani po třech dnech na LSD.
