Probudila jsem se dnes uprostřed noci s utkvělou myšlenkou, která mi nedala spát. Všechny mé nejbližší kamarádky mají normální nebo malé nosy. Některé dokonce nosíky titěrné, v drobných hubených obličejících. Já mám silný rovný nos, prostorově výrazný. Proč zase musím vybočovat z řady?
Tak přišel první mráz. Ty dva nejkrásnější muškáty, které mi včera bylo líto ostříhat a zazimovat, jsou teď pokryty jinovatkou a jejich krása zamrzla v němé výčitce. Mně je taky zima a dalších pár měsíců bude. A koho to zajímá? Jo dřív, to bývávaly jiné zimy, a taky jsme přežili.
Začal listopad, můj nejméně oblíbený měsíc roku. Abych předešla obvyklým splínům, které se mě drží jako zlomyslná a všudypřítomná tma, rozhodla jsem se zavzpomínat na různé veselé historky, které jsem zažila a dosud o nich nikdy nenapsala. Nevím, jestli jich bude více, ale tuto jsem optimisticky očíslovala jako I.
