Jednou z nejtěžších věcí na pravidelném psaní blogu je hledání témat. Rozumějte, ráno se vykulím z postele, udělám si hrnek dobré kávy, protože bez ní nefunguju, a obvykle sedám k počítači. Nemám to předem promyšlené, nebo málokdy. O čem pořád psát, abych vás nenudila? Abych vás neztratila? A tak jsem se přihlásila k odběru každodenních otázek Reného Nekudy pro rozvoj vlastní kreativity. Občas si tady odpovím veřejně. Dnes na otázku, na kterém místě, kde jsem ještě nikdy nebyla, bych chtěla žít?
Kdo čekal jubilejní oslavný blog č. #100, nedočkal se. Čekala jsem ho i já, ale prostě opět přišla menší pauzička, do poslední minuty vyplněná něčím jiným. Tak už to v životě bývá, že je občas důležitější žít a konat než psát o tom, co žiju a konám. Každopádně už nejsem u trojčíselných dnů a zachvátila mne panika. Do dne, kdy ze mne má být Úžasná Bára, už zbývá jen 98 dní a nocí.
Valašský bál je pohodová, veselá akce krojovaných a jejich přátel a příznivců. Nikdo tam nikoho nesoudí za to, jak vypadá, ani jak tančí, ani s kým, ani kolik toho už vypil. Nikdo se tam nepere. Letitý trénink drží všechny na nohou i v pozdních nočních hodinách. A přesto je tato první sobota v únoru pro naši rodinu už léta něco jako odjištěný granát.
