Můžete mít sebelepší záměr, že své narozeniny nebudete slavit. Že je odkládáte. Že je ignorujete. Není to nic platné, ony vás stejně vyčenichají, vydají se po vaší stopě, a nakonec vás doženou. Jestli z toho bude zábava, štvanice nebo naštvanice, je jen na vás. Včera tedy na mně.
Jeden rok života. Přes 250 blogových příspěvků. Téměř 200 stran rukopisu. Každodenní příspěvky i dramatické pauzy. Noví čtenáři a fanoušci Úžasné Báry. Vytrvalá přízeň těch skalních. #365 dní od konce do začátku. Odpočítávání na cestě do vlastního nitra dnes končí.
Čím blíž je konec ročního odpočítávání, tím jsem klidnější. Tolik jsem toho chtěla stihnout, naučit se, zažít, změnit. Tolik jsem chtěla připravit Velké zrození Úžasné Báry. Nakonec se ukázalo, že největší výzvou je odstranit to „chtění“ a prostě jen být.
Dostala jsem od Markétky krásnou kabelku. Když se na ni podíváte, je to jasná láska. Červená, veselá, s motivem Paříže. I když nepřijímám letos žádné dary, tak kabelku přece žádná žena odmítnout nedokáže. Že ne?
Už jsem několikrát přemýšlela o tom, že v mém životě výrazně ubylo věcí, které bych dělala poprvé v životě. Jsou to většinou variace již nabytých zkušeností. Ale něco úplně nového, to se neděje každý den. Ale zrovinka jeden čerstvý zážitek mám a ráda se o něj s vámi podělím. Měla jsem svůj první online pracovní pohovor.
Nad ránem mě vzbudil neznámý zvuk. Šlo to z venku, pootevřeným oknem. Choulila jsem se pod tenkou dekou, kterou jsem neuváženě vyměnila za peřinu v domnění, že už je tady léto. Nad ránem není ani jaro. Je mi zima. A venku prší, jen se leje!
Příroda se probouzí a já s ní. Dnes jsem ráno vstala před šestou a místo tradičního popíjení kávy na verandě a psaní deníku jsem se rozhodla vyjít ven. Bylo po dešti a kosové si štěstím pletli noty. Nikde nikdo. Ideální časoprostor na několika kilometrový okruh zelení. Protože komu se nelení…
Tak jsem se ještě stále nerozhodla, co bude s blogem, až countdown vyprší. Zatím jsem šťastná, že prší a kdyby pršelo až do dne #0, bylo by to naprosto úžasné. Protože k čemu nám bude zdraví, které si pořád tak přejeme a chráníme, když si každý za domem bezhlavě napouští bazén pitnou vodou, a nás přitom zjevně čeká život na poušti?
