V našem městě máme kouzelnou velkoprodejnu potravin. Každý zákazník, který do ní vstoupí, se stane neviditelným. Tedy my se navzájem vidíme, občas si i povídáme. Ale když se přiblížíme k nějaké dvojici prodavaček, vím naprosto jistě, že polkneme pilulku neviditelnosti. Fakt zázrak!
Nemám ráda laskavý humor. Takovou tu „člověčinu“. Hlazení po srsti s blazeovaným úsměvem a vědomím, že dělám správnou věc. Mně úplně stačí, když je někdo přirozeně laskavý a vůbec se nemusí snažit o nic jiného. Laskavost a humor dohromady je nekonečná nuda.
Z Liberce domů do Hostýnských vrchů to trvá pár hodin, ale my jsme si na cestu vyhradili celý den. Rozloučili jsme se s Šárkou a holčičkami, zamávali Ještědu v mlze a vydali jsme se s Jardou na poslední část road show podél státních hranic.
Jediným rovným místem v Jablonci je přehrada, kterou cestou míjíme, ale Liberec na tom není o moc lépe. Ovšem kdo by si stěžoval, když se cestou můžu kochat z tepla auta všemi barvami podzimu. Občas mám pocit, že se noříme do obří fototapety s červeno-žluto-oranžovo-zelenými stromy.
Vyrážíme z Prahy do Jablonce nad Nisou, kde jsem nikdy nebyla. Protože hodláme poznávat cestou českou krajinu, vybíráme ty nejobskurnější cesty a nejpodivnější místa. V žaludku máme oba s Jardou zkažené mléko, které nám našlehali do kafe v jedné letenské kavárně. Když jsme je na to upozornili, tak nám dvě holky v obsluze odpověděly, že už to ví. Tak to jsme klidní. Čekat omluvu nebo snad vrácení peněz bylo hodně moravsky naivní.
Svět Úžasné Báry je plný příhod a nečekaných zvratů. Tak se z plánovaného autorského čtení na severu Čech stala nezávislá road show. Za volantem doprovodného vozidla byl totiž Jarda, oblíbený hrdina mých Zoufalcových zápisků. Tentokrát na cestě s Úžasnou a ne-zoufalou Bárou.
