Tak jsem ráno vstala, vypila jsem hrnek nezbytné kávy a vyšla na terasu. Podívat se, jak je venku. Zkontrolovat výšku, tlak, teplotu a rosný bod. A pozdravit jaro. Už je cítit ve vzduchu, už je zapsáno v kalendáři, už klepe na naše srdce, aby se otevřela.
Ještě zajímavější než přímá zkušenost z dovolené s maminkou, je poslouchat ji, jak o ní vypráví ostatním. Role se nečekaně obracejí a z vyprávění vycházím jako někdo, kdo se snažil, ale… „Barča si s tím Španělem něco povídala anglicky, ale vím já, jestli mu něco rozuměla?“ líčí například mou snahu zajistit jí co největší komfort. Se zájmem poslouchám, jak to vlastně bylo z jejího pohledu, a dost se bavím. Už jsme doma, v pořádku, opálené, vysušené a odpočaté. Ale já se ještě na skok vrátím pod španělské slunce na ostrově Tenerife.
„Chito je dobré na vypuzení plodu,“ citovala maminka další oblíbenou tatovu hlášku, když jsem jí přinesla k bazénu tonik. Smějeme se a nejsme smutné, protože tatizna je tady svým způsobem pořád s námi. Těžko se to vysvětluje někomu, kdo ho neznal. Ale maminka prostě převzala nejen jeho okřídlené věty, ale i největší záliby. V kufru má mapu Tenerife a koupila si i propisku. A na sledování západu slunce si vzala tatovy „poctivé skleněné“ sluneční brýle. Myslím, že on se tam nahoře spokojeně usmívá.
Chceme více zoufalosti, píše mi do komentářů k zápiskům Jarda. Jako by netušil, že on, hrdina i padouch většiny Zoufalcových zápisků z cest, je sám tím neutuchajícím zdrojem příhod. Když tu teď není, život plyne poklidně jako řeka. Jako zpomalená řeka, protože dovolená se seniorem je hlavně o změně rychlosti z turba na zpětný chod. Všechny kroky jsou uvážené, plánované, postupné a v logistickém plánu je třeba počítat s přestávkami, pravidelnou dodávkou kávy, pití a zajištěním blízkosti toalet.
Od mé poslední dovolené s maminkou uplynulo asi 35 let. Mezitím se odehrála spousta životních kotrmelců a událostí, které nás trochu semlely a hodně posílily. Asi tak o 35 kg každou. Z poslední zdravotní kontroly vyšla maminka obdivuhodně, navzdory blížící se osmdesátce. A tak po třech desítkách let života na jednom kilometru čtverečním, strávených péčí o tatínka, jsem se rozhodla ji konečně vyvézt k moři. Vlastně přímo k oceánu.
Rozmáhá se nám tady takový nešvar. Někteří jedinci se plánovaně odpojují od digitálního světa a zkoušejí žít off-line. Na sociálních sítích se chovají asociálně a svět nemá tušení, co snídali, kde byli, ani co nového si koupili. Výlet do analogového světa je pro připojenou generaci novým, lákavým dobrodružstvím, zatímco pro generaci propojenou, rozuměj se skutečnými fyzickými kontakty s okolním světem, je jen nostalgickým návratem do mládí.
Jsou slovní spojení, která používáme a moc nad nimi nepřemýšlíme. Ve světě agresivních reklamních spotů je to vlastně návod na spokojený život. Protože když některé přívlastky přilepíte k podstatným jménům tak pevně, že se jich už nezbavíte, začne to lidi nahlodávat. Maminka je alergická na funkční prádlo a chytré technologie, já mám pifku na všechny hrdé partnery. Zvláště teď, v době olympiády, kdy začnou všichni neúspěšní sportovci veřejně prohlašovat, že si stejně chtěli hlavně užít atmosféru.
Cítím, že se blíží něco jako konec světa, řekla mi na konci loňského roku moje kamarádka Jana, bytost vnímavá, duchovní, laskavá. V mnoha ohledech jí věřím víc než sobě, ale tohle mi nešlo do hlavy. Odpočítávala jsem dny do konce šíleného roku 2021. Těšila jsem se na nové začátky. Ale konec světa? Ani náhodou!
