Od 31. října každý všední den okolo 10.20 hodin můžete slyšet některé z blogů Úžasné Báry na vlnách Českého rozhlasu Brno. Načetla jsem je sama, proto omluvte kvalitu zpracování, ale snažili jsme se o co největší autentičnost.
Přímořská letoviska obvykle mají místo, kde se my turisté scházíme, i když už slunce zapadne. Když nemůžeme plavat a chytat bronz, jdeme se promenádovat. Místo šperků či drahých kabelek se tady v Torrevieje letos nosí pejsci. Je jedno, co máte na sobě. Hlavní je, koho máte na vodítku s sebou.
Nakonec jsem se rozbrečela. Ale až všichni odjeli a já jsem s NÍ osaměla, dojímaly jsme se navzájem a hladily, a až jsme spolu skončily pod peřinou. Je jen moje, už napořád.
Rok 2020 vejde do dějin jako rok bez Wimbledonu (zrušen bez náhrady), bez olympiády (odložena o rok) a bez Zrození Úžasné Báry (čeká se na vzkříšení). Všichni jsme postaveni před nové výzvy a jen čas ukáže, jak obstojíme. V boji s novými technologiemi, s neposednými dětmi, s domácím vězením, s omezenými příjmy. Jako pacifistka si myslím, že je třeba nebojovat, ale přizpůsobit se. Čemu věnujeme přehnanou pozornost, to roste a množí se. Jako viry.
Věřte, nevěřte, jsou lidé, kteří tento blog čtou pravidelně, ba co víc, dožadují se pokračování. A tak k dnešnímu usínání nebo zítřejší ranní kávě píšu jeden blog jen pro tebe, ty víš kdo J. Úplně vidím ten obrovský vysoký hrnek plný rozpustné kávy a mléka, který snídáš. Já si dám malého, silného turka. Před spaním i po probuzení, kdykoliv.
Každý z nás má své malé ranní rituály, které mu pomáhají začít den. Já, stejně jako miliony dalších, potřebuju kávu. Silnou černou horkou kávu ve svém prasklém a otlučeném hrníčku z Jeruzaléma. Teprve pak může začít den.
Mám za sebou prvních padesát dní své #Výzvy365. Jsem na sebe pyšná za to, že jsem vytrvala a skutečně denně píšu, jak jsem si předsevzala. To je skvělé a klepu si na rameno. Není to úplně lehké, ale proto to má význam. Alespoň pro mne, představitele neukázněnosti, nesystematičnosti a emoční nestability.
Blog, zvláště ten autorský, deníkový, je taková brána do duše. Sdílím tady veřejně řadu svých pocitů, zážitků, nápadů, zkušeností. „Jako bych s tebou mluvil nedávno,“ shrnul pocity mnoha pravidelných čtenářů Tom, který stál u zrodu těchto stránek a který mi vylepšuje statistiku čtenosti z USA. Tak už si ani nevoláme, jak se mám a co dělám, protože to má každé ráno v počítači jako na talíři.
