Neděle přináší déšť a zklidnění. Opět máme Marušku a taky kotel vaječiny ke snídani. U Mexičanů naproti mají nějaký festival masa a masových pochoutek. Přijíždějí zákazníci i hráči na kytaru a bude asi veselo. My máme jiné plány. Jedeme po českých stopách v Chicagu.
Den bez Marušky byl dnem, kdy jsme se museli spolehnout jen sami na sebe. A v případě veřejné dopravy na Aleše. Žádné vožení se autem a luxus průvodce. Sobota v Chicagu byla přesto zalitá sluncem a večer opět padáme do postele polomrtví v čase, kdy pro nás doma normálně večer teprve začíná. Ušlapaní, uondaní, naplnění zážitky.
e pět ráno. V mobilu mám fotku ztraceného kufru, který v noci konečně Juan dovezl patrně až z Madridu autem k Marušce na předměstí. Naléváme si s Alešem whisky na oslavu a den může začít. Pro mne ohlédnutím za včerejším dnem, pro kluky radostnými vyhlídkami na dny další, plné čistého prádla a oblečení.
Je den, nebo ještě noc? Jet leg udeřil v plné parádě, ale první den v Chicagu za trochu usínání za chůze stál. Klukům nepřiletěl kufr, ale imigrační pohovor jsme napoprvé vyzkoušeli úspěšně i s počítačem. Vytiskl mou druhou nejhorší fotku všech dob, která by byla ozdobou každé nástěnky o sadistických vražedkyních, a šli jsme. Chicagooooo! A Maruškaaaaa!
Zoufalcovy zápisky jsou opět tady
Technika a vymoženosti jdou stále kupředu. Sedím v letadle do Chicaga a díky Alešovi, který mě navedl správnou kolej, jsem získala pár minut zdarma na wifi. Pode mnou Atlantik, nade mnou oblaka a vedle mne účastníci zájezdu Megís, Aleš a Milánek. Je to můj první blog z nebes.
