Od mala patřím k těm podivínům, kteří dokáží číst knihu celou noc a nevnímat svět kolem sebe. Dokážu si ten pocit vlastního světa vznikajícího v mé hlavě řádek po řádku ještě stále vybavit, tu euforii, ten rauš. Jen už jsem hodně dlouho takovou knihu, která by mi nedala spát, nečetla. Vlastně jsem přestala číst jako knihomol a čtu jako obyčejná čtenářka. Pár stránek před spaním a kousek kapitoly ve vlaku. Kde se to kouzlo ztratilo?
Musím konstatovat, že s rostoucí chutí psát ztrácím chuť číst. Ne, že bych nečetla, naopak. Čtu, čtu, ale nemám z toho žádný požitek. Přitom čtení knih byla odjakživa poslední záchrana, jak uniknout realitě a nechat se s každým řádkem unášet do světa příběhů a fantazie. Jsem obložena knihami, které jsem si koupila v naději, že budu mít někdy čas si je přečíst. Teď trochu času mám, ale vůbec mě to nebaví.
