Zemská gravitace prochází v posledních dnech nějakým zásadním upgradem. Zesiluje, a to tak, že velmi. Věci, pokrmy, nástroje, a hlavně lepkavá těsta jsou přitahována k zemi v nebývalé míře. Zatímco neustále sbírám ze země něco, co mi upadlo, gravitace s sebou do víru otáček vzala i čas. Opět se mi ztrácejí celé dny. Není to vidět, není to cítit, ale dopady této vesmírné rošády ovlivňují a otravují můj život.
Předvánoční čas je jako stvořen pro kladení si otázek a přemítání. Já poslední dny přemýšlím o tom, jestli uměla Catwoman péct vánoční cukroví stejně dobře jako skákat po střechách, jestli Barbie někdy nějaké dokonalé cukroví snědla a proč jsem nezdědila po předcích jejich dovednosti ve stejně hojné míře jako to, co nepřijímám s úplným nadšením. Dědeček byl pekař. Maminka peče skvěle. Mám po nich výrazný nos, velkorysou povahu a kila navíc, ale péct jsem se nenaučila.
Od posledního blogu mě dělí skoro týden. Zatím nejdelší pauza, jakou jsem ve své výzvě #365 udělala. Nemám žádné výčitky svědomí, protože jsem nepsala, ale žila naplno. Nebyl čas fňukat, přebírat bolístky, rozdávat rady ani nadšení. Byl to čas cestování, prožívání, nové inspirace. Ukazuje se, že pauzičky jsou pro mne skoro stejně důležité jako snaha vytrvat.
