Nad ránem mě vzbudil neznámý zvuk. Šlo to z venku, pootevřeným oknem. Choulila jsem se pod tenkou dekou, kterou jsem neuváženě vyměnila za peřinu v domnění, že už je tady léto. Nad ránem není ani jaro. Je mi zima. A venku prší, jen se leje!
Tak jsem se ještě stále nerozhodla, co bude s blogem, až countdown vyprší. Zatím jsem šťastná, že prší a kdyby pršelo až do dne #0, bylo by to naprosto úžasné. Protože k čemu nám bude zdraví, které si pořád tak přejeme a chráníme, když si každý za domem bezhlavě napouští bazén pitnou vodou, a nás přitom zjevně čeká život na poušti?
Zemská gravitace prochází v posledních dnech nějakým zásadním upgradem. Zesiluje, a to tak, že velmi. Věci, pokrmy, nástroje, a hlavně lepkavá těsta jsou přitahována k zemi v nebývalé míře. Zatímco neustále sbírám ze země něco, co mi upadlo, gravitace s sebou do víru otáček vzala i čas. Opět se mi ztrácejí celé dny. Není to vidět, není to cítit, ale dopady této vesmírné rošády ovlivňují a otravují můj život.
