Ty prostě umíš žít, napsala mi B. pod fotku na Facebooku. Stalo se to už podruhé a pamatuju si to, protože mě to zaujalo už tenkrát poprvé. Žít umí každý z nás a není to v základním významu nějaká dovednost, kterou je třeba se učit. Narodíme se a žijeme, dokud neumřeme.
Tak jsem ráno vstala, vypila jsem hrnek nezbytné kávy a vyšla na terasu. Podívat se, jak je venku. Zkontrolovat výšku, tlak, teplotu a rosný bod. A pozdravit jaro. Už je cítit ve vzduchu, už je zapsáno v kalendáři, už klepe na naše srdce, aby se otevřela.
Rozmáhá se nám tady takový nešvar. Někteří jedinci se plánovaně odpojují od digitálního světa a zkoušejí žít off-line. Na sociálních sítích se chovají asociálně a svět nemá tušení, co snídali, kde byli, ani co nového si koupili. Výlet do analogového světa je pro připojenou generaci novým, lákavým dobrodružstvím, zatímco pro generaci propojenou, rozuměj se skutečnými fyzickými kontakty s okolním světem, je jen nostalgickým návratem do mládí.
