Štěstí je volba, hlásají po světě usměvaví lidé, zjevně šťastní, i když jim lezou osmičky a cestou k autu šlápnou do hovna. Mám chuť je všechny pozabíjet, zvláště po ránu. Protože je nesnáším. Protože bych tak zoufale chtěla být jako oni. Usmívat se, chodit po světě a nesoudit nikoho. Ani sebe.
Nikdy nemůžu ty tvoje stránky najít. Pořád hledám Zoufalou Báru, napsala mi nedávno kamarádka Bára. Narážela tak na mé stránky Zoufalcovy zápisky, které jsem měla dříve. Vlastně je ještě stále mám, ale už na ně moc nepřispívám. Nechtěla jsem být jen Zoufalá, chtěla jsem se vydat vstříc své úžasnosti. Ale dodnes si to lidi, a často i já, pletou.
