Nemám ráda laskavý humor. Takovou tu „člověčinu“. Hlazení po srsti s blazeovaným úsměvem a vědomím, že dělám správnou věc. Mně úplně stačí, když je někdo přirozeně laskavý a vůbec se nemusí snažit o nic jiného. Laskavost a humor dohromady je nekonečná nuda.
Velmi mě zarmoutilo poznání, že z mých blogů se tak nějak vytratil humor. Když už ho mezi řádky nenajdu ani já, tak tam opravdu není. Smutné. Fakt smutné. Četla jsem nedávno článek v nějakém časopise, a ten byl tak vtipný, že se mi úplně zastesklo po době, kdy jsem bývala vtipná i já. Pinožím se světem s koutky svěšenými a přemítám o svém trápení. Kde je Úžasná Bára?
Bylo, nebylo. V dobách před Googlem si, milé děti, lidé psali dopisy. Pěkně ručně, vůbec ne stručně, na dopisní či jiný papír. Vkládali psaní do obálek a házeli do schránek na rohu ulice.
Máloco má na člověka takový vliv jako prostředí, v němž vyrůstal. Zvyky, otevřenost a atmosféra v rodině člověka ovlivní na celý život, ať už si to uvědomujeme či nikoliv.
