Začala jsem si v loňském roce vést místo tradičního deníku nový, jiný a větší Deník zážitků. Rozdíl je markantní. Zatímco stránky starých deníků plných stesků, sebelítosti, hněvu a zlosti jsem už nikdy neotevřela, protože terapií bylo se ze všech nepříjemností vypsat, ne si je připomínat dokola, Deník zážitků otevírám dost často. Je konec června a za těch 6 měsíců letošního roku v něm přibylo 66 událostí. To je úžasné! Prostým dělením to vychází na 11 zážitků každý měsíc.
Už jsem tu mnohokrát zmínila svou snahu regulovat počet věcí, které vlastním. Nemáme malý byt, ale několik velkých pokojů, které jsou navzdory spoustě věcí, které jsme darovali, vyhodili nebo je manžel potají přesunul do přízemí, pořád zaplněné. Co do počtu u nás vévodí knihy (zejména moje), hrnky (zejména dceřiny), boty (zejména manželovy). A po dnešním úklidu šuplíkové skříně, která nešla zavřít od Kuvajtu napadení, přidávám na seznam ponožky.
Musím konstatovat, že s rostoucí chutí psát ztrácím chuť číst. Ne, že bych nečetla, naopak. Čtu, čtu, ale nemám z toho žádný požitek. Přitom čtení knih byla odjakživa poslední záchrana, jak uniknout realitě a nechat se s každým řádkem unášet do světa příběhů a fantazie. Jsem obložena knihami, které jsem si koupila v naději, že budu mít někdy čas si je přečíst. Teď trochu času mám, ale vůbec mě to nebaví.
