Před časem jsem sama sebe nazvala v procesu hledání práce Neviditelnou optimistkou. Jaká je situace po dalších týdnech nových zkušeností?
Krize středního věku je něco velmi směšného až posměšného, pokud jste člověk mimo střední věk. Protože když touto krizí, známou a nevyhnutelnou, právě sami procházíte, moc se nenasmějete. Pořád si spojuji své pocity křečka v kole s nebezpečně se blížící padesátkou a nutno říci, že k hlavě se nadšeně přidává i skomírající tělo. Dnes ráno jsem se dočetla ale něco převratného.
Extrémní polohy počasí mě dohánějí k extrémním náladám. V tom neskutečném vedru nedokážu normálně fungovat. Srdce mi buší, je mi takové horko, až je mi zima, a když vstanu, mám černo před očima. A do toho se plížívě blíží další atak Krize středního věku.
Nejsem dobrodruh. Nevydám se do neznámé země ani krajiny jen tak bez přípravy. Nelákají mě adrenalinové výstupy na visuté skály nebo divoká voda na raftu. Na seznamu mých tajných přání nenajdete noc v lese vedle srnčích bobků ani léto pod stanem. Natož abych chodila pro vodu ze studánky dva kilometry daleko a své potřeby vykonávala v blízkosti jehličí. Ostatně mé životní moudro zní: PŘÍRODA JE PRO ZVĚŘ.
