Můžete mít sebelepší záměr, že své narozeniny nebudete slavit. Že je odkládáte. Že je ignorujete. Není to nic platné, ony vás stejně vyčenichají, vydají se po vaší stopě, a nakonec vás doženou. Jestli z toho bude zábava, štvanice nebo naštvanice, je jen na vás. Včera tedy na mně.
Čím blíž je konec ročního odpočítávání, tím jsem klidnější. Tolik jsem toho chtěla stihnout, naučit se, zažít, změnit. Tolik jsem chtěla připravit Velké zrození Úžasné Báry. Nakonec se ukázalo, že největší výzvou je odstranit to „chtění“ a prostě jen být.
Dnes večer budeme všichni obdarováni. Každý tomu rozumí, vždyť se těšíme na Štědrý večer. Můžeme citovat zpaměti, že "Největší radost udělá takový dárek, který člověk vyrobí sám pro toho druhého…Z lásky." Ale nakonec většinu dárků stejně kupujeme. Vybrat ten správný dárek je těžké, ale přijmout některé dárky je snad ještě těžší. I o Vánocích.
Chemie je vědou mimo moje chápání. Pamatuju si pouze pro život zásadní informaci, že kyselina se leje do vody. A historku o tom, jak si dva chemici v domácnosti psali vzkazy pomocí periodické soustavy prvků. Na lístečku na stole bylo napsáno: Cu. Jasné jako facka, že jo? Prostě měď, latinsky cup-rum.
Kdyby se měl někomu postavit pomník, byla by to moje maminka. Ona je neuvěřitelná a socha v nadživotní velikosti by měla být ze zlata. Nechtěla jsem, aby nám doma pomáhala s úklidem po tom velkém třesku, protože sama má práce nad hlavu s péčí o tatínka. A tak dnes v poledne prostě dorazila do naší rozložené domácnosti s vozíkem, na kterém byly ještě teplé řízky a Benetkův salát. Musela jsem ji obejmout.
Dnes je to přesně 30 let, co jsme byli s mým mužem seznámeni. Trpný rod je tady schválně, stali jsme se totiž obětí plánovaného komplotu našich kamarádů Dany a Káji, kteří spolu chodili. Já jsem se kamarádila s Danou, můj budoucí kluk s Kájou, takže se rozhodli z nás také vytvořit pár. Nikdo nebyl překvapenější než oni dva, když jsme se do sebe opravdu zamilovali, a nakonec jsme se brali dřív než oni. Jsme spolu šťastně dodnes, my i oni. Zázraky se někdy prostě dějí, i když byste tomu někdy nevěřili.
Jiřina Kuklišinová vyrostla v Rožnově pod Radhoštěm. Vystudovaná učitelka hry na cimbál, klavír a varhany působila v Ostravě a mezi její první žáky patřila například cimbalistka Růžena Děcká. Pak do jejího života vstoupil cizokrajný muž Emil Liebermann, který podnikl dlouhou plavbu z Bolívie do Evropy, aby mohl v Ostravě studovat Vysokou školu báňskou. Temperamentní blondýnka a zdvořilý Jihoameričan se zamilovali a vydali se na společnou cestu životem. Prožili více než půlstoletí plné zvratů a stěhování z kontinentu na kontinent. Nyní jsou zpět v Rožnově pod Radhoštěm.
Třicet let si na Karlově mostě sahám na křížek nedaleko sochy sv. Jana Nepomuckého. Někdo mi tehdy, když jsem do Prahy přijela poprvé a měla jsem tendenci věřit všemu, co mi napovídali ti, co tu byli už podruhé, prozradil, že si mám něco přát.
