Můj kufr a Jarda odjíždějí z letiště, zatímco já zůstávám před letištní budovou. Mám déjà vu. Tohle jsem už zažila, a proto nepropadám panice. Tentokrát totiž nezůstávám nikde ani v noci, ani s horečkou, ani sama jako minule. Polovina Jaroš’s group se nevlezla do mikrobusu, a tak čekáme s Kájou na další. Nic se neděje. Jen výlet do Portugalska končí.
Heslem dnešního dne by mohlo být ono okřídlené Bohu blíž. Několikrát jsme změnili plány, až jsme došli k závěru, že nejlepší je chodit a jezdit intuitivně a prostě moc neplánovat. Člověk vždycky na něco zajímavého narazí právě ve chvíli, kdy se jen tak toulá, naskočí do okolo projíždějící tramvaje nebo se zamotá v úzkých uličkách a dá si sklenku portského na terase s okouzlujícím výhledem na město. Dobrá zpráva je, že se mi Lisabon začíná konečně dost zamlouvat.
Středa 8. ledna 2020 byla oficiálně dosud nejdelším dnem v tomto roce. Za 24 hodin jsem spala chvilku v Brně na posteli se dvěma cizími ženami, chvilku v letadle na růžových mráčcích a možná po sekundách několikrát odpoledne pokaždé, když jsem se posadila. Motto dalšího zájezdu Jardatour zní: Kdo se bojí, sere v síni, a my se ho snažíme naplnit ze všech sil. Jsme v Lisabonu.
