Příroda se probouzí a já s ní. Dnes jsem ráno vstala před šestou a místo tradičního popíjení kávy na verandě a psaní deníku jsem se rozhodla vyjít ven. Bylo po dešti a kosové si štěstím pletli noty. Nikde nikdo. Ideální časoprostor na několika kilometrový okruh zelení. Protože komu se nelení…
Tak jsem se ještě stále nerozhodla, co bude s blogem, až countdown vyprší. Zatím jsem šťastná, že prší a kdyby pršelo až do dne #0, bylo by to naprosto úžasné. Protože k čemu nám bude zdraví, které si pořád tak přejeme a chráníme, když si každý za domem bezhlavě napouští bazén pitnou vodou, a nás přitom zjevně čeká život na poušti?
