CIMETIÈRE DU PÈRE-LACHAISE je největší pařížský hřbitov, kde odpočívá spousta slavných osobností. I když slovo odpočívá je trochu nepatřičné. Davy zvědavců a lovců selfie proudí rozlehlým areálem sem a tam. Když se někde hlouček zastaví, určitě stojí u hrobu někoho známého. A nejsou zrovna potichu.
Vím přesně, co mi bude po odjezdu z Paříže chybět nejvíc. Všechno. Pohled z postele na stíny zábradlí na závěsu a po jeho odhrnutí reality show za okny protějšího domu. Teplý, čerstvý a děsně se drobící croissant a horká káva od Hervého. Schodiště vinoucí se prudce dolů. A dny pěšího toulání se po Paříži s Bárou B., která mi věnovala to nejcennější, co má: svůj čas a svou pozornost.
Tak už to konečně přišlo. Vlna emocí mě smetla náhle, uprostřed prohlídky katedrály Notre-Dome. Splývám s tiše hučícím davem, který pluje v kruhu kolem dokola. Kochám se, fotím, pozoruju, a najednou se to nějak nedá vydržet. Scházíme se s Bárou B. uprostřed katedrály na místě vyhrazeném pro modlení, kde je klid. Tam moje vnitřní bouře pomalu utichá.
Kde začít toulky Paříží než na jednom z nejreprezentativnějších a nejdražších náměstí ve městě, na Places des Vosges. Nezajímají mě dostihy po slavných památkách, chceme se s Bárou B. jen tak toulat ulicemi jako místní na procházce. Obhlížíme ženy, které se umí zajímavě oblékat a chodí rovně, často na podpatcích. Nakukujeme do výloh, skvěle aranžovaných. A posedáváme v kavárnách, které jsou v Paříži prostě všude. Praktikujeme slow traveling v praxi. A mezitím stihneme i nějaké ty památky.
Paříž. Město, kam jsem se toužila vrátit od naší svatební cesty v roce 1990. Trvalo to 35 let, ale jsem tady. Sice bez manžela (toho rozmazluje doma moje maminka) i bez většiny iluzí, které jsem tenkrát měla, ale zase o mnoho let chytřejší. Původně jsem Zoufalce psát nechtěla, ale tak znáte to. Ty zážitky se na mě lepí od samého začátku, i když nechci.
