Blog, zvláště ten autorský, deníkový, je taková brána do duše. Sdílím tady veřejně řadu svých pocitů, zážitků, nápadů, zkušeností. „Jako bych s tebou mluvil nedávno,“ shrnul pocity mnoha pravidelných čtenářů Tom, který stál u zrodu těchto stránek a který mi vylepšuje statistiku čtenosti z USA. Tak už si ani nevoláme, jak se mám a co dělám, protože to má každé ráno v počítači jako na talíři.
26. červen bude už navždy v mém životě dnem, kdy jsem se stala matkou. Dnem, kdy se všechno v mém životě změnilo. Nejde o nějaký patos či teatrálnost, jako spíše prosté konstatování faktu. Stejně jako v manželství jsem netušila, do čeho jdu, co mě čeká a jak dlouho to potrvá. Nyní je jisté, že to potrvá už nafurt. Věčnost, která uteče jako voda. Než jsem si zvykla, že musím pořád dokola opakovat, co je třeba udělat a proč, musím se to zase odnaučovat. Ideálně mlčet, neptat se, usmívat se a vařit.
Dnes slavím se svým mužem 29 let společného života, což je naprosto neuvěřitelné. Ne proto, že bychom snad spolu vydržet nemohli. Ale proto, že jsme se brali teprve nedávno. Svatební den plný neuvěřitelných situací jsem už dříve popsala v jedné své povídce. Pokud jste ji ještě nečetli, poslužte si.
Jednou jsem zkoušela psát jako můj oblíbený Bohumil Hrabal a vystihnout jeho poetiku. Bylo to v soutěži časopisu Host a ke svému překvapení jsem tehdy vyhrála. Když je ten první jarní den, vylovila jsem povídečku z archivu. Třeba vás potěší. A třeba už přijde jaro i na nás.
