Nemusíte nic říkat, stačí, když se na vás podívají. Znají všechny souvislosti. Nezlomí nad vámi hůl, ani když roztáčíte kolo své sebedestrukce a sebelítosti už potisící. Ví, že jim kdykoliv pomůžete s čímkoliv. Víte, že vám kdykoliv pomůžou s čímkoliv. To jsou staří přátelé.
Den #294 jsem strávila s několika milými lidmi. U kávy, u limonády v pivovaru, v perníkové chaloupce kdesi v lesi. Když jsem se vracela večer těmi rozpálenými cestami domů, ještě do mě zezadu narazil nepozorný řidič. Lekla jsem se, to ano, ale nikomu se nic nestalo. A protože jsem měla v žaludku rajský rajský salát od Báry B. (to není chyba, to je přívlastek postupně rozvíjející), nepotřebovala jsem polykat žádné nadávky. Jen jsme se na sebe s vyděšeným pánem usmáli a potřásli si přátelsky rukou.
Původním záměrem mé výzvy #365 bylo psát tak dlouho, dokud mi to psaní zase nepůjde. Jako bych chodila každé ráno běhat a po roce uběhla maraton jako nic. S tím rozdílem, že když běháte, nikdo nemusí vidět, jak to bolí, jak komicky vypadáte na začátku, jak se potíte a nadáváte. Když píšete blog, vidí vaše pokroky i pády každý, kdo na vaše stránky zabrousí. Nelze vyběhnout pod rouškou tmy a vrátit se jako ultramaratonec.
Můj život je prost mnoha věcí. Nemám žádné démanty, žádné zlato, kromě snubního prstýnku, prstýnku po dědovi a zlaté minimyši na krk, kterou jsem dostala od svého kamaráda kdysi k narozeninám. Nevlastním nic z luxusních značek. Své staré hipsterské auto Ježuru jsem zdědila a od prvního dne, co ji mám, jsem začala znovu řídit. Novou televizi jsme si pořídili teprve loni a je v pokoji se starým nábytkem a kobercem z roku 1981. Kuchyň sestává ze staré kredence po babičce a několika homemade skříněk. Přesto nemám pocit, že bych v životě strádala. Protože mám svou rodinu, své přátele, vlastní dům a dostatek svobody k tomu, abych mohla občas odcestovat a toulat se světem. Víc nic prakticky nepotřebuju.
